...I cesta může být cíl

Norsko popáté

17. června 2017 v 23:21 | Šárka |  SVĚT
Popáté do Norska a zase v trochu jiné roční době. Datum výletu bylo tentokrát zvoleno 3.-15. května, což je v rámci Norska doba, kdy není nic jisté. Nezbývalo než sbalit si vše potřebné a s kamarádkou Aegeri vyrazit na cestu!
-Publikuju s měsíčním odstupem, přesto je text velmi velmi dlouhý. Fotky budou na hlavním blogu zde.


Dvanáct (vlastně třináct) dní v té krásné, divoké a nevyzpytatelné přírodě (no dobře, trochu i v aglomeraci) :)

Tento výlet na sever jsem prožívala velmi poklidně a flegmaticky. To Aegeri, pro niž byla tahle cesta do Norska první, se těšila daleko očividněji a lépe :) Vůbec se nedivím.
Původní plán zněl doletět do Bergenu, tam přestoupit na vlak a dojet do Vossu nebo Myrkdalen, odkud se dá lozit po Stølsheimenských vrších. Jenže ouha! Pár dní předem jsem se uráčila zkontrovolat webkamery a co nevidím, na vršcích nám ještě leží sníh a je ho fúra. Narychlo měníme plán cesty. Dokupujeme poslední nezbytnosti. Měníme peníze a chvilku před odletem i nakupujeme v Bille na letišti bujon a červenou čočku. Odlet se blíží.

Letíme v 13:10 v krásný den. Let si samozřejmě užíváme (i když já za chvíli usínám). Přistáváme na Bergenském letišti brzy odpoledne, je hezky a není kam spěchat. Nasedáme na flybussen, autobus do centra Bergenu. Ve městě pak procházíme ulicemi - odkudsi se řine zvuk bubnů a pak to spatřujeme - muže v uniformách a s bubny, průvody k přípravám na 17.5., oslavu dne norské ústavy (což jsme předtím nevěděly, až doma). Trochu se motáme při snaze najít hanzovní Bryggen, nakonec ale objevujeme i jej a rybí trh. Na lavičkách u osmihranného jezera sedíme a svačíme kafe a čokocroissant z obchodu Narvesen, který je naprosto všudypřítomný. Aegerinými slovy: "Narvesevšude". Ten název prostě není náhoda! Také dosti dlouho sháníme mapu oblasti Kvamskogen-zkoušíme to leckde-norsky i anglicky, až nakonec v jednom knihkupectví mají. Hurá!

Pak večer vyrážíme z autobusové zastávky "O" z nádraží do města Norheimsund, našeho výchozího bodu. Když autobus zastaví, už se okolní krajina krásně rozsvěcí růžovými tóny. Zbývá vyšplhat někam do vršků nad město a postavit stan. Jsme ještě plné sil a nerozlámané, a tak šplháme docela vysoko kouzelnými zatáčkami, sněhovými políčky, kolem vodopádů, březovým hájkem, kolem obecního vodovodu...ale stále nenarážíme na vytoužené jezero na vrcholu kopce. Když se kolem desáté stmívá, teprve vybíráme stanoviště a před půlnocí jdeme spát. I pozdě večer je ještě docela světlo.
V noci se ozývá záhadný zvuk přírody. Dodnes nevíme, o co šlo. Znělo to trochu i jako nedaleké elektrické vedení, ale zaslechly jsme to na více místech i v různých biotopech. Takové bzučení/vrčení, jakkdyby od hmyzu nebo i od ptactva, znělo to z různých směrů a různě hlasitě. Prostě podivnost. Noční město pod námi ovšem nádherně svítí a protisvah s horami, jež mají ještě zasněžené vrcholky, je kouzelný.

Ráno vstáváme pozdě. Chceme se však mermomocí dostat na úroveň onoho jezera. Tak odhodlaně šplháme výš a výš, až se místy boříme hluboko do zbývajícího sněhu. Potkáváme další cestovatele, především Nory na běžkách i pěšky, jak si, lépe nelé a především zasněžené, čili není ani pořádně znát, kde má hranice. Vypadá menší-je kryto nízkými i vyššími kopci. Nebe se vyjasňuje, sluníčko pálí (a spaluje naše nosy), zatímco po okolí hledáme suché dříví a vaříme na stanových kotlících rýžové nudle (nebo instantní polívku)...Za těch 12 dní si člověk začne vážit teplé instantní polívky. Teda už druhý den vlastně...Na tomto místě take začínáme psát stylový cestovní deník, Aegeri ho svázala a slepila a je krásný, kožený.
Poté sestupujeme dolů. Hned napoprvé netrefujeme správnou stezku-vede sněhovými poli-, a tak klopýtáme níž a níž, pak zase nabíráme výšku a nakonec nás čeká takový typicky norský porost - mokřad s rašelinou, břízky a borovičky, sasanky, sušší kopečky s vřesem. Občasný výhled na nádherné fjordy pod námi. Po přechodu velkého "komářího" močálu kempíme na suchém vršku. Dřevo zde hoří samo. Bohužel k vodě to máme daleko, jinak by to bylo žůžo. Vlastně bylo i tak.

Další den nevstáváme o nic moc dříve. Vlastně po celou dobu cesty se probouzíme až mezi 10-12 až na dvě čestné výjimky. Je to dáno celkovou utahaností. Snídáme oblíbené ovesné kaše a pak vyrážíme dál. Chce to jít po hřebeni nebo zprava kolem vřesových vršků. Nikoliv zleva-tam jsou skály a je to dost prudké! Jenže co my? Nějak jsme stejně mířily spíše vlevo, než vpravo, a tak jsme stanuly na kraji něčeho jako je propast nebo útes, zkrátka pod náma skály, napravo úmorná cesta zpět, člověk je líný...Jediné východisko vedlo suťovou strží, nepříjemnou, úzkou, s nejasným koncem. Mohla klidně končit další skálou. Přesto jsme to riskly a za tři čtvrtě hodiny už jsme stály bezpečně dole kdesi na louce a shlížely na osady pod námi. Sešly jsme do vsi k jezeru Bergsvatnet a kolem se linul zápach siláže, typický norský venkov. Tento zápach nás praštil do nosu ještě mnohokrát...
Místní mládež, malí kluci na kolech, s námi plynně anglicky pohovořili a poradili, kam se vydat dál. Za cíl jsme vybraly posléze jezero Oyjordsvatnet, a to se vyplatilo. Až do večera jsme tedy pochodovaly podél silnice, s občasnými zastávkami na urovnání zad, focení nebo capkání u moře, u konce fjordu. S večerem jsme pak ono jezero objevily a usídlily se kousek od velkého, ledově studeného potoka, kde nám ke spaní šuměl vodopád. Zde jsme strávily tři noci.

Byl to krásný kout lesa. Za celou tu dobu prošel kolem jediný člověk (ten pak šel i zpátky). Měly jsme krásné modré jezero, za ním hory se zbytky sněhu, nádherné lesy s mechem obrostlými patami smrků, dost dřeva všude okolo, vodopád...Počasí ještě krásné a času dost. Celý druhý den jsme měly čas malovat, a dokonce i psát, prát špinavé prádlo a co hlavně - pokusit se o kouopel! Aegeri vybrala místečko u slunného travnatého výběžku, kde se říční tůně zdála hezká. Tam poté skočila žabku. Za to jí patří můj hluboký obdiv!! Já se napoprvé odhodlala jen po boky, pak honem ven, ale napodruhé už po krk. Pak jsme šly ještě jednou obě až po uši. A zase honem ven na sluníčko a schnout. Ta voda měla jen něco málo přes 0°C. Síla!

Další den už se počasí tak slunečné nepodařilo a pak se pomalu "kazilo" ještě víc. Ještě suché jsme však naštěstí opouštěly toto kouzelné tábořiště. Vodopád mezitím ztratil na mocnosti asi o polovinu. Po sbalení stanu jsme mířily kolem našeho jezera a pak ještě kolem vedlejšího k hlavní silnici. S úkolem vyhodit pytel odpadků jsme pochodily hned, ovšem voda nám měla tendenci docházet skoro neustále, hlavně v teplých dnech. Aegeri potkalo ještě malé neštěstí-rozlepující se kanady. To je tristní! Kanady a rozlepit se...Tak jsme to zatentovaly vteřiňákem, že to snad na chvíli pomůže, a capkalo se dál. Hezky po silnici do města Strandebarm, s krásnými vyhlídkami na nádherné moře a za ním hory s ledovcem, národní park Folgefonna. Ledovec seděl na hroách jako peřinka.

V lese nás přepadla nesnesitelná chuť na špekáčky. I já, jindy přiměřený vegetarián, dostala chuť na norský špekáček. Tak jsme se rozhodly ho sehnat. Po chvíli neúspěšného hledání Remy 1000, Meny nebo Kiwi supermarketu jsme se doptaly na benzínce, že nedaleko Strandebarmu, v Bru, stojí Coop. Ne naše jednota, ale regulérní norský Coop. Nadšeně jsme ho vzaly útokem a koupily špekáčky (spíš takové libové utopence, chutnaly i trávožroutům!), a taky chleba a nejlevnější taveňák. A hurá do kopců. V Norsku ať už jdete kamkoliv nad město, kde jsou kopce, narazíte dřív či později na turistickou stezku a na jejím počátku je mapka. Daleko lepší mapka, než kterou si koupíte předem. Ukážou vám cesty i s obtížnostmi od zelené přes modrou, červenou až po černou. Černou jsme nikdy nešly. Naše byla modrá, k jezírkům nahoře na kopcích. S odpoledním sluncem jsme šplhaly strmě vzhůru, voda opět docházela a jen vysychající rašelinště dávala znát, že tu voda někde je. Urazily jsme pěkný kus cesty červenavými mokřady, kde zrovna rozkvétaly maličké břízky. Večer jsme našly naši vytouženou řeku, postavily u ní stan a byly spokojené. Výhled krásný, voda blízko, dřeva dost.
Další den se mělo kazit počasí. A takyže jo. Ještě jsme skvěle stihly první úsek cesty - docela nebezpečný. Obešly jsme takové močálovité jezírko pod horou Kråkenosi, přebrodily se bahýnky a stanuly na kraji oblé a majestátní skalní stěny s tříštícím se vodopádem. Stezka o červené obtížnosti se dvojila - dolů s žebříkem nebo bez. Zvolily jsme žebřík-bez žebříku by to bylo asi ještě drsnější. Žebříky ze skály byly dva a vypadaly docela hrozivě. Železné příčky pohyblivě ukotvené v ložiscích; prohnívající bočnice, stupně hrozně daleko od sebe...Ale i s těmi krosnami jsme to nakonec zvládly dobře. Zbývalo jen sejít pěšinkou do Tveity, skoro na úrovni mořské hladiny, ale ještě kus od něj. Je to takové horské údolí končící tajemnou pěšinou stoupající do hor, zahalenou v mlze. Tady už začínalo poprchávat a pak pršelo vytrvale drobně celý den. Pochodovaly jsme směrem k moři, nad jezerem Skogseidvatnet vystoupaly k jezeru Gjønavatnet, pak nahoru k určité autobusové zastávce a tam krátký odpočinek. Pak jsme se bohužel vydaly na špatnou stranu. Jen kousek od nás již mělo ležet město Eikelandsosen. Již předtím jsme se chvíli musely hledat na mapě, zmatené polohou druhého zmíněného jezera. Pak jsme se sice našly, ale odbočily špatně. To máte tak, že na norských silnicích v této oblasti nenajdete ukazatele na větší města v okolí. Pouze na lokální osady anebo na opravdu velká a vzdálená města (která alespoň udají směr). Než jsme se však zase našly, urazily jsme kus cesty s kopce k nějakému dalšímu jezeru, co polohou nesedělo. Světe div se, šlo znovu o Skogseidvatnet. Vyčerpané jsme padly na autobusovou zastávku, chtíce počkat na autobus do města, že se nám vracet nechce. Jenže lezavý chlad, neustávající déšť a chladnoucí svalstvo nás popohnalo jít po vlastních. Což se nakonec vyplatilo. Autobus by jel asi až za 4 hodiny.

Tak jsme docapkaly kousek před ono město a utábořily se na nejmokřejším nocovišti výpravy, na jakési bývalé pastvině nedaleko silnice, se spoustou bahýnka okolo. V noci pomalu přestalo pršet. Alespoň pod těmi mraky nebyla člověku zima ve spacáku. Můj chudák přeci jen po čtyřech letech už dosluhuje...Tehdy se mi zdál sen, že se musím náhle vrátit z Norska domů a pak zase přiletět zpátky. Samozřejmě se to ve snu celé zkomplikovalo - shánění letenek, cestování ještě k tomu do Brna, taky se chtěl přidat brácha...Ráno jsem se dověděla, že Aegeri měla sen v podobném duchu. :)

Dopoledne jsme navštívily obchoďák v Eikelandsosen. Usušily se trochu, daly se do kupy, nakoupily trošku jídla a pokochaly se místní neuvěřitelně poklidnou atmosférou. Jako další plán jsme si určily dorazit pěšky do Bergenu podél pobřežní silnice. Jak se brzy ukázalo, není to jen tak. První kilometry ještě ubíhaly hezky - kolem pobřeží se klikatila sympatická okreska. Ovšem ta když se napojila na hlavní silnici, mnoho šancí nám již nezbývalo. Nad mořem i údolími se držely lokální srážkové mraky, z nichž jsme vycházely a zase do nich vcházely. Provoz na silnici byl ok, ale každou chvíli hrozil tunel, až nakonec přišel. Rozhodly jsme se počkat nějakou chvíli, zda pojede autobus a vezme nás někam mimo oblast tunelů. Světe div se, nakonec přijel! Vytoužený, vyhlížený autobus s celým jedním pasažérem! Hodná paní řidička nám sice odvoz do Arny neslíbila, ale zadarmo nás vzala pár stanic, kde okamžitě zjistila od druhého řidiče jízdní řád sousední linky. Zbývalo počkat další dvě hodinky do příjezdu správného busu. Pak už jsme se vezly s jediným přestupem nádhernou, dramatickou krajinou, deštěm i sluncem a kolem krásných jezer až do Arny.

Ach, milovaná Arna s nejmilovanšjším obchodním centrem! Škoda že zavíralo tak brzy! Stihly jsme jen kafe v Narvesenu a záchod. A pak hurá do kopce! Tam jsem věděla o príma nocovišti u potoka, a právě tam jsme i zamířily. Je to dost podmáčená oblast, tak jsme si jště šplhly kousek do kopce a umístily stále trochu vlhký stan na plácek v mechem porostlém nízkém lesíku u potoka. Skutečně vílí les!
Ráno prošel kolem místní starší Nor s vlčákem Hugem. Chvíli jsme se bavili, vyprávěl své životní příběhy a radil nám kam dál a o místní vodě, že je pitná, a že k němu máme přijít na snídani. To se nám v takovém stavu moc nechtělo. Ale obával se, že založíme požár lesa, jelikož viděl uhlíky z nepovedeného ohniště. Předchozí večer jsme totiž marně rozdělávaly oheň na mokrých větvičkách. To až ráno, po odchodu Nora, se to povedlo a my měly teplý čaj! Malý zázrak! A pán měl trochu pravdu, mechy i lišejníky hoří fakt dobře, i když se to celé kolem zdá neskutečně vlhké.

Oblečení už nám neskutečně páchlo čmoudem, člověk se cítil dost terénně. Taška na špinavé prádlo se plnila. Po jednom celkem hezkém, i když trošku srážkovém dni, bylo na čase přiblížit se Bergenu. Začalo to jako obvykle nadějnou okreskou. Pak ale kus cesty pangejtem u rychlostní silnice, pak kus aglomerací, kus špatným směrem a nakonec přeci jen kus cesty dobře. Jen voda se v té pobřežní zástavbě hledá těžko. Zakempily jsme nad Bergenem na takových nevelkých vršcích s několika jezery. To nižší a větší vypadalo také sympaticky, ale zvolily jsme menší a vrchnější, neboť jsme se domnívaly, že tam bude méně běžců. Jenže Norové jsou šílenci a jak je dlouho světlo, běhají skoro nonstop. To je jako kdyby ve Hvězdě oboře proběhlo v průměru třeba 15 běžců kolem letohrádku každou noční hodinu. Stan naštěstí z oběžné dráhy moc patrný nebyl a my se mohly v klidu prospat.

Dalšího dne jsme sestoupily do Bergenu a jaly se ho trochu prozkoumat. Opět jsme obdivovaly průvody připravující se na 17.5. Bubny zněly městem široko daleko i vysoko. Co říct k Bergenu? Mě osobně se zalíbil o dost víc, než minule. Je takový vkusně pestrý, plný streetartu, nabízí hezké výhledy. Podívaly jsme se na hrad, kde trénovali nějací LARPáci, a tak nějak vůbec jsme si obešly velkou část města. Odpoledne jsme vylezly nad město, neboť tam kdesi měla být veřejná sprcha. Tu jsme sice u stadionu našly, ale jelikož byl víkend, měli v budově zavřeno. To je pech! Chvíli jsme uvažovaly, jestli ke sprše sejít v pondělí ráno, že bychom jely na letiště až v pondělí, nebo jestli na to kašlat, tak jsme se nakonec shodly že vylezem do lesa nad město a podobně jako včera ještě někde zakempíme. Cesta nahoru vedla hezkým terénem, měly jsme hezký výdled na jezero Svartediket a hory, kde jsem loni lozila. Ovšem s nadmořskou výškou vůbec neubývalo turistů. Za chvíli jsme vylezli k místu, kam se dá vyjet z města lanovkou. Předtím jsme ještě zkoumali veřejné nocoviště u malého jezírka, bylo ale obsazeno nějakou bujarou mládeží. V trollích lesích nad lanovkou se nachází velké množství přístřešků, dřevěných stavbiček a prolézaček a ohnišťátek. Zamlouvala se mi myšlenka některý přístřešek obsadit, bohužel většina z nich byla nějak nevhodná (špinavá/blízko cest a podobně). Když jsme ale vylezly ještě výš, jeden hezký jsme nalezly, udělaly ohýnek, zuly ty ohromně smradlavé boty a ulehly na příliš úzké lavičky po obvodu chýše. Nebyla to příjemná noc. Navíc je potřeba říct, že i v této nadmořské výšce, ještě větší, než noc předtím, běhali ti šílení norové opět nonstop. Kousek od nás ležela osvětlená trať...

Ráno počasí nic moc, tak jsme se rozhodly pomalu se transportovat na letiště. Sbalily jsme saky paky a slezly stejnou cestou dolů do města, kde jsme ještě chvíli bloudily a nakonec odjely nikoliv busem, ale 3x levnější letištní tramvají, k letišti. Tam, v místní komforntí zóně, jsme strávily zbytek času. Rozlámané a špinavé jsme kreslily, psaly, pozorovaly ostatní. Kolem třetí ráno jsme se na místním WC trochu opláchly a oblékly poslední kusy čistého oblečení.

Piloti musí mít tak krásné výhledy! Ty mraky, co jsme nad nimi prolétali, byly fantastické. Nad ČR seděla hezká kovadlina, když jsme přistávali. Uvítal nás horký a špinavý pražský vzduch. Vyčištěné plíce dostaly zabrat. A tak jsme ne poprvé a ne naposledy vzpomenuly na ten skvělý norský výlet ... :)

obrázky přibudou na hlavním blogu zde
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 25. června 2017 v 21:17 | Reagovat

Něco jako předzvěst komentáře... :-)

2 Aredhel Aredhel | Web | 5. července 2017 v 13:56 | Reagovat

Hledat si vaši trasu na mapě není vůbec jednoduché - zvlášť v první části vyprávění se to neslo v duchu "hmm, tak kterým směrem to teda vyrazily", ale musím říct, že jste toho ušli opravdu hodně. Z vyprávění to tak nezní, až pohled do mapy ukáže. Obdiv. :-)
Ten sníh mě překvapil (podle těch fotek ho tam bylo ještě docela dost.) V květnu - huh. :-o
Jéé, cestovní deník! Co musím udělat, abych se k němu dostala. ;-) (Spolehněte se na Aegeri, že na cestu vyrobí něco stylového. :-) ) Taky musím říct, že když putuješ s někým, vstáváte v mnohem rozumnější a sympatičtější čas, než když putuješ sama. :-D
Vážně, vážně vás obdivuju, že jste do té ledové vody vlezly (a neumřely při tom). Dva dny u jezera - to musela být nádhera... A taky obdiv za ty ďábelské žebříky! Ale co to máš s tím vydáváním se špatným směrem těsně před cílem? ;-)
Touha po špekáčcích mě pobavila - netušila jsem, že jsi něco takového vůbec schopná sníst. :D A šílení Norové jsou taky skvělí... :-)

3 Neklan Neklan | 19. července 2017 v 20:45 | Reagovat

Ne poprvé a ne naposledy jsme vzpomenuly na ten skvělý norský výlet. - oblíbené úsloví Tolkienovo. :-)
Kråkenosi - Krakonoš chehe :-D Nebyl to spíš Havraní vrch z Hobita?
Promiň, mám nějaký Tolkienovský filtr a nedovedu ho vypnout.
Ten výlet musel být nádherný! Doufám, že někdy budou k nahlédnutí i výtvarná díla, která tam vznikla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama