...I cesta může být cíl

Ztracené na Brdech, ale v suchu...Ehm..

22. dubna 2017 v 20:54 | Zrz. p. |  BRDY
Inu, jaro nedávno zavonělo i v Praze, kde většinou všechno smrdí. S drahou elfkou A. jsme si řekly, že pojedem někdy na Brdy. Tak jsme 17.-18.3. vyrazily.



Nasedly jsme vo vlaku do Rokycan a pak na příjemnou železniční linku do Mirošova. Prvním úkolem, bylo vyrazit na tu správnou stranu od nádraží. Po chvilce se nám to povedlo. :) Potřebovaly jsme se napojit na jakousi cyklostezku, jejíž úseky jsem znala z dřívějška, ale nyní bylo třeba překonat tok potůčku, abyhom se ke steze dostaly. Ten potok snad ani nemá jméno, ale vody jím teklo víc než dost. A tak sotva jsem uviděla uprostřed toku první lepší kámen a vyzkoušla, jestli je stailní, stala se samozřejmě drobná nepříjemnost. Kámen byl slizký, a když jsem chtěla udělat krok zpátky, šup a už stojím v potoce. A. to vyřešila přebroděním tohoto dravého toku. Bohužel pak jsme obě ještě několikrát máčely boty v bahýnku blízkého povodí.

Cyklostezka brzy vedla mimo mapu. Mapu dostala do ruky A. Stoupaly jsme docela hezkými lesy, sem tam nějaká světlina nebo krásně osvětlená zelená cesta mezi stromy. Dokonce jsme narazily i na posezení s odpadkovým košem, kde jsme se s úlevou zbavily prnví tašky plné nasbíraných odpadků. S neblahým tušením, že tento koš byl na dlouhou dobu náš poslední. :)

Pak jsme se nějak odchýlily od plánu a octly jsme se na cestě u Ledného potoka. Zpětně si říkám, že to bylo štěstí - na Kolvínu bychom se zdržely a nevedou tam tak hezké cesty. Za chvíli už se krajina otevřela v začátek Padrtě. U prvního rybníčku přišel ča na oběd. V protisvahu prošlo několik jelenů.
Až k velkým rybníkům naše cesta nevedla. Místo toho jsme vystoupaly k býv. Zadní Záběhlé, kde měla být studánka. Mapa říkala, že hned u cesty, asi proto jsme ji nenašly - nacházela se o kus vedle. Zato zbytky bývalé obce i vojenských objektů vypadaly zajímavě.
Vrátily jsme se na rozcestí a kolem stařičkého dubu a několika dalších krásně starých stromů jsme opět vešly do lesa. U Kuníkové jsme nabraly skvělou vodu z potůčku, našly jsme i bývalou vodárnu a obrovskou studnu, dnes špinavou a rozpadlou. U objektů si někdo udělal ohniště. Zvláštní - je to totiž docela bezútěšné místo.

Na Rovinách jme posvačily. Zkoušela jsem vlézt i do dřevěné boudy v houští - vypadá to kolem ní (a hlavně pod ní) trochu strašidelně. Poslední seník naštěstí stále drží.
A vzhůru na nejvyšší bod naší výpravy - na Prahu. Netrvalo dlouho a její vrcholek jsme dobyly, vyfotily, zapsaly se.
A tu jsme potřebovaly najít lesní cestu ke Hradišti. Podle naší mapy jsme tedy sešplhaly po suťovisku kousek dolů, pak ještě dolů, až...Až na naši původní cestu na Prahu. No, alespoň jsme se zorientovaly a podnikly stejně strastiplnou cestu nahoru. Cestu jsme jakž takž našly a vydaly se po ní stále rovně. To už jsme začínaly pořádně cítit každé jehličí a puchýř. :)

Po asi dvou kilometrech, kdy cesta klesala a pak stoupala, stnauly jsme u boudy U Břízy. Za nocoviště jsme měly vybranou Sklenou Huť - ta ležela již nedaleko. Nejkratší cesta k ní vedla v podstatě přes vrch Hradiště, a tak jsme si řekly, že na něj ještě podvečer vylezeme. Vrchol hradiště se stal posledním místem, kde jsme ještě věděly, kde jsme.

Vinu za další události beru na sebe, neboť jsme kousek pod Hradištěm narazily na cestu, o níž jsem prohlásila, že určitě povede na Skelnou huť a že ji poznávám. No...Cesta brzy počala podezřele klesat a klesat nepřestávala. A ještě k tomu padala tma. A pak se to stalo: dostaly jsme se do hloubky koryta nějakého potoka na trojúhelník cest, který ale vůbec nikde na mapě být neměl. Už vůbec ne u Skelné Huti. Zkrátka jsme se ztratily a neměly vůbec představu, kde můžeme být. Shodly jsme se ale že je nejvyšší čas někde zakotvit. Vybraly jsme plácek kousek nad potokem, zabalily se do celt, oblékly suché ponožky a šly spát. Večer jsem ještě zkoušela připravit teorii o naší poloze, zatím marně.

V noci se mi zdál sen, že nás navštívila divoká prasata a hrozně nás chtěla očichávat.

Asi ve tři ráno začalo poprchávat a pak i regulérně pršet. No, moc jsme se nevyspaly, spíš se převalovaly celou noc a přemýšlely, jak to udělat, abychom ve spacáku neměly louži. Stejně jsme nakonec měly. Kolem šesté už nemělo cenu zkoušet spát. Probdělá no měla i jednu výhodu - zjistila jsem, kde jsme. Ne však pomocí vlasntího mozku, ale díky mobilu a hodinkám - hodinky mají kompas, mobil dokonce určování polohy. Zprvu semi to nezdálo - copak můžeme být až takhle jinde? Ale ano, můžeme! Technika nelhala. Ztratily jsme se docela nešikovně - Hradiště jsme totiž obešly skoro dokolečka a zahnuly tak o 180° jinak, do údolí Třítrubeckého potoka. To už bychom mohly vyšplhat spíš na Bor, nebo zpátky na Roviny, než ke Skelné huti. No alespoň jsme věděly, kde stojíme.

Díky A., že nepanikařila. :)
Do civilizace nás nyní dovedla stará známá třítrubecká cesta kolem zámku a Ameriky do Strašic. Pořád pršelo a my byly mokré a nevyspalé. Ve Strašicích jsme pak vyhodily druhou várku odpadků. Místní jednota na chvíli poskytka teplo a něco malého na svačinu. Nechtělo se nám pryč. Zkoušela jsem na mobilu najít nějaké vlaky nebo busy do civilizace - ze Strašic nic nejelo. Mobil nic nenašel - nezbývalo, než stopovat.

Stouply jsme si nejdřív na jeden kraj hlavní, pak na druhý, pak zase na první...Takové dva promočené zoufalce do auta nikdo samozřejmě nechce. Nebesa se nakonec smilovala a zastavil nám nějaký hodný pán, odklidil autosedačky a my mohly nakládat. Juchů! a už jsme seděly ve vlaku z Rokycan do Prahy.

Tímto byl výlet zdárně ukončen. Pár fotek- některé od A - díky za Tvou společnost! :)
horní okraj Padrtě

objekty v Zadní Záběhlé

památný dub

koláč

a ještě objekty u Kuníkové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | Středa v 11:33 | Reagovat

Inu život začíná v dešti. ;-)
Skořicí jste asi nešly, co? Ale jak tak koukám, docela jste si šláply.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama