...I cesta může být cíl

Noční pochod přes Hřebeny

22. dubna 2017 v 21:21 | Zrz. p. |  BRDY-HŘEBENY
21.4. večer se pokouším o splnění osobní výzvy ujití 50km za jeden pochod. Minule, při noční pouti na Svatou horu u Příbramě, se to nepovedlo - už po 35km zničená chodidla. Tentokrát jsem však byla úspěšná, ač ne bez komplikací. :)

Trasa: Baně - Pod Cukrákem - Jíloviště - Černolice - U Šraňku - Skalka nad Mníškem - Na Rovinách - Na Soudném - Bílý kámen - Stožec - Jelení palouky - Pod Studeným vrchem - Kuchyňka sedlo - ztracení se někde pod Kuchyňkou - Pod Provazem - Komorsko - Klínek - Plešivec - Lochovice vlak, celkem 51km




18:52 dorážím na Baně, kam ještě jezdí MHD z Prahy. Provádím poslední úpravy na startu (např.nastavení chytrých hodinek, aby pořčítaly údaje), a vyrážím.

První úseky cesty si pamatuju dobře, jde se bez obtíží. Kolem ohrady a na vyhlídce na Vrané je ještě světlo, obloha na západě už růžoví. Zanedlouho se ocitám u Jíloviště a pak absolvuju trasu skopce do kopce třemi údolíčky potoků, docela krkolomnými. Je však více světla, než posledně, což usandňuje putování. Hravě nacházím místo, kde jsem se minule ztratila, a hlídám si cestu do Černolic. Za Černolicemi následuje poměrně velké stoupání kolem skalek a terén je tam v noci dost nepřehledný - občas už musím přisvěcet čelovkou. Je poslední čtvrť Měsíce. V lese za Černolicemi už se úplně setmělo. Jak procházím tam kdesi nad Řevnicí, plaším dvoje divočáky. Naštěstí jsou rozumné a zdrhají sice chvíli po mé cestě, ale na na mě. Nicméně dalších pár km si pro jistotu povídám nahlas pro sebe, abychom se s prasátky vyhnuli nechtěnému setkání. Již se však nepoštěstí - ze zvířat už dále spatřuji jen asi troje oči blíže neurčených šelem, lesknoucí se ve světle čelovky.
Po chvíli dorážím na Skalku nad Mníškem. Chvíli sedím u kapličky,když tu najednou jdou nahoru dva lidé, a co se neděje- jeden z nich je kamarád Vojta. Taková náhoda! Měli tam s kamarády nějakou kontemplační hru pro děcka. Díky nim jsem se nakonec rozhodla to nevzdat a dojít aspoň na Stožec. Upřímně jsem totiž nad světélky Mníšku pod nohama dost uvažovala o nasednutí na poslední bud do Prahy. Ke Stožci zbývalo jěště 10km, představoval prostředek pouti.
Inu cesta ze Skalky na Roviny moc neubíhala, rozcestníky tady myslím trochu klamou. Na kytínských rovinách samotných už spalo skoro vše, kromě té jedné snad věčně otevřené hospody. Kousek před ní stály dvě silné lampy a již dlouho dopředu osvětlovaly zdálky jedno místo a to vypadalo v té tmě jako brána do jiného světa. Naopak za hospodou jsem zažila milé setkání - vykračovalo si to tu půlnocí šest trempíků s petrolejkou. Byli velmi roztomilí, když zjistili, že je předbíhá žena. Prej "hele, fímejl! Kam valíš? Jó na Plešák, tak to my tě zejtra doženem"...Docela rychle jsem je předběhla, trohu mě to mrzí. Jejich petrolejka ještě hodnou chvíli blikala za mými zády. Byl to skvělý pocit, ale nakonec se i její bílé světýlko ztratilo. Za Kytínem se člověk nadlouho octne mimo civilizaci.

Ze Soudného se mi zdařilo překvapivě rychle dorazit k Třebízskému dubu a pak naopak klasická dlouhá štreka ke Stožci, dříve pro mě tak prokletému, zpestřená vodou ze studánky Bílý Kámen. Na Stožci jsem se octla v hraničním čase pro stižení východu Slunce - okolo jedné ráno. Pořád ještě zbývala možnost stočit to na Dobříš. Ale vidíc ukazatel na Kuchyňku, údajně nedalekou, šla jsem po chvilce dál. Tou známou a otravnou cestou na Jelení palouky a Studený vrch, kde jsem si při příbramské pouti tolikrát nakopla palce u nohou o vyčnívající hrbolky místní bílé cesty.

Poslední rozcestí, kde jsem ještě za tmy věděla, kde jsem, bylo sedlo Kuchyňky. Tam mi na potvoru přestal fungovat mobil, jindy bezchybný v určování polohy, a já něke sešla z červené, té jediné značky, jíž jsem se měla držet celičkých 50km. Pak jsem jaksi zabočila z hřebene a dost jsem se pod ním zamotala na jižní straně, dokonce jsem možná i obešla kolo (ale to si odmítám připustit). Až hodinky po hodné době určily sever. Problém tu byl ve značení stezky pro koně a nové zelené, poněvadž ty nejsou zaneseny do mé zjevně neaktuální mapy. Na onu novou zelenou jsem narazila pod Kuchyňkou už minule, a tak jsem tušila, kde je problém. Jelikož jsem se ani podle koňské stezky nemohla dost dlouho zorientovat, přijala jsem vděčně pomocnou ruku. V průhledu jedné cesty vynořila se malá chaloupka s otevřenou patrovou verandou, jako dělaná pro nočního poutníka. Naštěstí nikdo nebyl doma- kdyby ano, mé dupání by je jistě probralo k životu. Vylezla jsem na verandu, zapálila svíčky (nefoukalo tam) a na chvíli si zdřímla. Probudila jsem se v 6 hodin, už bylo světlo a kosáci se jeden po druhém rozezpívali. Bylo mi jasné, že východ slunce na Plešáku už nestihnu. Alespoň jsem vzala mapu a našla, kde se to tedy nacházím. Tahle chaloupka dost pomohla - byla tam nenápadně zaznačená. Pak už to šlo relativně dobře. Našla jsem vytoužené rozcestí Pod Provazcem, docupitala na Komorsko, vyklepala jehličí z bot, dobelhala se na Křížatky a na Klínek, až zbývala poslední meta - Plešivec. Měla jsem už tak dřevěné nohy, že i pouhé 200m převýšení bylo hodně. Navíc začínalo drobně pršet. Pomalu jsem se šourala nahoru a rozhlédla se na Z, kde byly vidět centrálky v dešti. Ale co to? U přístřešků seděli a spali lidé. Pět chlapů tam přišlo včera z Jinců přenocovat- dali jsme se do řeči, byli hrozně fajn. Jeden spal, vzbudili jsme ho ale povídáním, a tak se pomalu odhodlávat vstávat. Vlastně bych se s nimi možná ani nedala do řeči, nebýt ohně, co jim tam hořel, takové lákadlo! A taky jsem si tam dala své poslední jídlo - jabko. Je neuvěřitelné, jak taková sacharidová injekce člověka nakopne.
Inu po dojedení jabka jsme se s kluky rozloučili. Neochotně jsem seběhla Plešivec po červené dolů až do Lochovic - náročný poslední úsek, ač z kopce! V Lochovicích jsem se v čekárně zachumlala pod plášť a počkala vlak do Třebáně.

Cíl splněn. Spokojená jsem tedy mohla dopravit svou tělesnou schránku, motajíc se jako opilec, domů na kolej a do postele. Hú, to byla cesta!

Bohužel naprosto jediné foto, co z výletu mám, je tahle svíčka s hřbitovním krytem ve skleněném lampionku. Ten malý plamínek umí člověku v noci dodat hodně sil!
Jinak je super, že při takovéhle akci se člověk prostě nemá možnost v lese bát. Kdyby měl mozek reagovat na každý zvuk, asi by se zbláznil. A tak radši vypne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama