...I cesta může být cíl

Pouť na Svatou horu u Příbrami

15. října 2016 v 13:26 | Zrz.p |  DALŠÍ MÍSTA V ČECHÁCH
Je pátek k večeru. Letím do Tety na Karláku koupit ještě toaleťák pak už rovnou do metra. Tak tak stíhám to správné metro a na Smícháči přesedám na bus 129. Ten je už plný souputníků. Jsou to lidé ze salvatorské farnosti, z nichž někteří už léta chodí na tuto pouť - 55km noční pochod ze zastávky Baně u Prahy do Příbrami.



Sešlo se nás překvapivě hodně - předpověď vypadala dobře a hodně z nás šlo trasu poprvé. Já se hecla s kamarádem, že půjdem, ale ještě před nastoupením do autobusu prohlásil: "Jsem nějakej nachcípanej", a tak se na cestu vydala jen naše společná kamarádka. Na konečně autobusu organizátor ještě pronesl pár slov trase a historii pochodu a pak už se varazilo. Zpočátku ještě ve velké skupince. Kolem kapličky, kde jsme zapálili svíčky a pomodlili se. Pak lesem na vyhlídku na Vranné nad Vltavou pod elektrickým vedením. Pak k rozcestníku "Pod Cukrákem", ležícím překvapivě pod Cukrákem, tím velikánským vysílačem. O jeho přítomnosti jsme ale téměř nevěděli, protože byla noc a naše trasa přímo k němu nevedla. Brzy se selo do vsi Jíloviště, kde jsme se hodnou dobu zdrželi v hospodě na večeři a s kamarádkou jsme si na popud neodbytného číšníka objednaly panáka kofoly. To bylo tak.
"Slečno dáte si ještě kofolu?"
"Už ne, děkuju"
"Ani malou? Nebo menší, nebo ještě menší?"
"Třeba panáka"

Tak jsme si ho daly, platil číšník :D No ostatní nevěřili, že v tom máme kofolu. Vypadalo to trochu jak fernet.

Postupně se lidé z hospody oddělovali a vyráželi po skupinkách dál. My se zvedly asi uprostřed a utvořili jsme s ostatními docela velkou skupinku cca 11 lidí. Nasadili jsme celkem ostré tempo lesem a pak po silnici do Černolic, tu jsme se napojili na cyklocestu a brzy i na červenou turistickou, jež nás provázela větinu cesty. Skupinky se ještě potrhaly, teď nás chodilo cca 8 pospolu. Minuli jsme bohužel skalku nad Mníškem, kde je krásná vyhlídka. Nutno říct, že výměra cest na rozcestnících KČT mi už předtím přišla mnohokrát divná, ale tady teda extrémně. První rozcestník, co nás měl navést na Stožec, ukazoval 13 km. Další asi 8k, jenže mezi těmato dvěma jsme ušli asi jen 2,5 km. Další rozcestníky to jakoby doháněly, a tak i když už mělo zbývat jen 5 km, ušli jsme snad 8 do vytouženého polovičního bodu. Cesta tam vedla entím lesem, kde jsme v létě šeredně zmokli s dětmi z tábora.

Na Stožci následovala krátká pauza. Byla docela zima a já jen v plášti a triku, po ranním balení ve spěchu, jsem si uvědomila, že musím jít, nebo zemřít Smějící se

Boužel právě tady poprvé mi došlo, že dojít pochod asi nezvládnu. Začaly mě šíleně štvát asi přeci jen opravdu malé pohorky. Každou chvíli tlačily na prstech vepředu a když jsem omylem naopla kámen, vždycky jsem zaječela. Skupinka spolucestovatelů byla výborná a říkali, že mě v tom nenechají. Tak jsme šli ještě kus cesty na Jelení palouky a pod Studený vrch. Bohužel zrovna tehdy, když se mi to nejméně hodilo, rozpovídal se jeden chlapec o přemyslovském globu a chtěl si povídat o knihách a studiích, a já bych taky ráda, jenže mě štval, vážně štval každý krok, každé zakopnutí o kámen a vzhledem k pokročilé nočni době jsem měla slzy na krajíčku a obrovský vztek v sobě. Naštěstí jsem se na chudáka kolegu nerozkřičela, to bych neudělala, ale musela jsem se se skupinkou rozloučit blízko Studeného vrchu. Po delším přesvědčování nakonec pokračovali dál, já kousek za nimi a pomalejc, ještě chvíli jsem s nimi držela krok, než se naše cesty oddělily.

Teď už jsem odbočila na dobře známou cestu, jež je součástí stezky Dobří(š) v poznání. Objevil se turistický altánek, momentální spása. Tam jsem asi 20 min. pospala, než jsem se odhodlala vydat se dál. Odhodlávání nebylo dlouhé, neboť se už opravdu udělalo chladno a člověk sám za chvíli vychladne.

Začaly mě šíleně bolet šlapky. hlavně pravá. Proč jako? Vrrrr! Naděje na odbočení ze žluté a překonání zbývající vzdálenosti do Příbrami byla ta tam. Trnovská cesta poskytovala jistotu v podobě rychlého a osvědčeného směru na Dobříš a v Dobříši jezdí autobusy do Prahy co chvíli.

Ranně noční cesta zbytkem lesa byla zvláštní. Šla jsem už úplně sama, stromy vypadaly nezřeltelně oproti obloze. Jasný úplněk, co nám svítil na podstatnou část cesty tak, že jsme nemuseli používat čelovky, teď zašel za mraky nebo obzor, přesto jsem moc nesvítila, jen když mě v lese něco zaujalo. Bylo to snad úplně poprvé, kdy jsem se v noci v lese vůbec nebála, ani nelekala zapraskání. Snad díky té zvláštní hodině, tomu vyčerpání a nevyspání. Ale ty siluety stromů! Tak zvláštní věc!

Vynořila jsem se z lesa a dala se po silnici na Dobříš. Pochází se kolem trnovského dvora, což jsou dva veliké zemědělské komplexy, působící trochu strašidelně a předpotopně. Oproti obloze jsem spatila v dálce pasoucího se koně, jak hází ocasem. Ale bylo ticho, jen občas (až moc často) projížděla kolem auta. Celou tuhletu ranní část cesty bylo možné pozorovat přízemní závoje mlhy.

Hned blízko napojení na silnici se objevila zastávka autobusu. Mám štěstí! První ranní má jet za čtyři miniuty? Nebo ne? No moc jsem ndoufala a byl k tomu dobrý důvod, protože časovka platila jen pro všední dny a nedošlo mi, že už je sobota. Bylo třeba tedy sejít ještě kousek do Dobříše. To už pát hodina míjela. A hurá! Už jsem se octla na dobříšském náměstí, odkud odjíždějí autobusy, dalí za půl hodiny. V autobuse jsem se vděčně položila na obě sedadla a i pře nepříjemně bolavé šlapky usnula a probudila se až Na Knížecí.

Jak asi dopadli ostatní? Vzdal to také někdo předem? Stihli ráno bohoslužbu? Kde byli, když zrovna svítalo? Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama