...I cesta může být cíl

Norská pouť 1/2

18. září 2016 v 0:47 | Zrz.p |  SVĚT
Následují cestovní zápisky:


St 7.9., den odletu
Ráno vstávám brzy a balím poslední potřebnosti. Mám radost, že batoh není zase až tak těžký, avšak výměnou za to, že jsem musela na koleji nechat část jídla a celtu. Ještě se musím stavit ve směnárně. Bohužel v doporučené zrovna nemají norskou korunu, ani v bance ne, až napotřetí měním asi 1000kč (zatraceně málo) na NOKy v té nejobyčejnější směnárně na Václaváku pro Rusy. Pak už přímo na letiště. Jsem tam naštěstí ještě 3h předem, a tak se toulám po letišti a cítím se mezinárodně :D A říkám si, jak super by bylo tu pracovat. Kontroly proběhnou bez větších potíží, až na to, že si obligátně musím sundat pohory. Letadlo je ve 12:30 skoro prázdné, a tak si sedám k okýnku. Každou chvíli vrtím nohama (po nedávném pročtení článku o letecké trombóze...klasika). Konečně nabíráme rychlost. Miluju ten pocit (a jednou budu hodně, hodně neposlušná řidička). A taky miluju ten pocit přetížení! Stoupáme, krajina vypadá vtipně. Nad Dánskem už visí mráčky. Na bergenském letišti je zataženo, je to malé a hezké letiště. V dutyfree shopu nakupuju místní asi jedinou existující čokoládu (teda není to legendární kvikk lunsj, ale něco takového). Pak vyrážím intuitivně z letiště pryč po jakési cyklostezce. Musím se dostat z aglomerace. Strastiplná cesta. Musím najít místo, odkud by se dalo stopovat. 2x to marně zkouším, mimojiné proto, že nevydržím nikde čekat déle, jak 20 minut, a to je fakt málo. Když mi pak konečně staví muž v černé Audině, říká, že mě nevezme, ale radí, že jsem o silnici vedle. To vím taky, jenže na hlavní se prostě stopovat nedá :D Přesto kousek popocházím a hle - beru stopa. Černovlasý komunikativní domácí středního věku. Po pravdě řečeno, musela jsem mezitím ujít 10km, než jsem se nechala nabrat :D
Nor mě veze do města Arna. Není to sice moc daleko, ale je to pokrok. Už je ale večer. Ještě chviličku zkouším stopovat, pak jdu hledat místo na nocování. Škrabu se do lesnatého kopce nad město a za smrákání stavím stan u řeky. V noci jen doufám, že mě tahle divoká říčka nevyplaví. Brr. Bolí mě hlava, ale konečně se z říčky i napiju. Je typicky severské mlžné počasí a v příkopech tu opravdu rostou protěže. :D Nakonec se stmívá daleko později, než jsem čekala (asi ve 21 hod., resp. hodně postupně)

Moře u města Arna

Čt 8.9.
Noc byla klidná. Řeka se nerozvodnila, zato hezky šuměla. Jen mé až příliš živé halucinace byly děsivé: v polospánkové paralýze, kdy jsem měla otevřené oči, se mi "zdál" zvuk, že někdo otevírá zvenčí zip stanu. Ale jelikož jsem na tyhle věci zvyklá, chvilku jsem počkala, a když se nic nedělo, rozhýbala jsem svou schránku tělesnou. Vstala jsem již okolo 6:20, sbalila stan a vydala se dál. Sešla jsem zpět k místu, kde mě včera vyhodil řidič, ale po cca 30 min. neúspěšného stopování (fakt na to nemám trpělivost) jsem se rozhodla změnit plán a nenavštívit město Voss a okolí, ale ostrov Osterøy (dále jen ostrov), protože se mi na mapě líbil a měl docela vtipné jméno (Istria, Ostrov, Ostr-ej). Abych se na něj dostala, musela jsem obejít výběžek podél pobřeží k mostu. Přímá cesta k mostu vedla jen tunelem. V Arně jsem se ještě stavila v místním "kauflandu" Rema 1000 a objevila tam sadu asi 10 bagetek za 1 NoK, což je asi 3 koruny!! :D Dál už podél fjordu. Bylo teplo, krásný den. Na konci výběžku jsem sešla k moři a chvíli tam lenošila mezi chaluhami. Hezky voněly. Na druhé straně poloostrůvku už mě z toho asfaltu bolí tlapky v nových, nepříliš rozchozených pohorách. Vtipné bylo, když jsem si sedla na jedné autobusové zastávce a sehla se k bolavým chodidlům, hned přizastavil kolemjedoucí řidič, jestli mi něco není.
Další cesta vedla přes veliký most, o něco delší prý, než Nuselák, na ostrov. Naštěstí v Norsku kolem každého takovéhoto dopravního bodu jsou i cyklostezky (Praho, inspiruj se!!). Most hezky "zpívá", jak na něj fouká vítr. Za mostem je záchod a odpočívadlo, kde suším stan. Hlavní silnice pak pokračuje tunelem a tak se vydávám silničkou do kopce. Hle - narazím na počátek turistické stezky vedoucí z pouhých pár metrů nad mořem nahoru, jakousi trollí stezkou. Stezka je nádherná a opravdu plná trollů!! Ve stoupání jsou stromy porostlé mechem a já toužím zde nocovat, ale je ještě moc brzy. Nahoře potkávám dvě starší turistky a trochu hovoříme norsky. Klasický problém - oni mi rozumějí já jim už méně. Ale mám z toho stejně radost :) Při sestupu již scházím ze stezky, jelikož mě zaujme jedna kamenná zídka. Zjišťuji, že tato zídka se táhne z vrcholku jednoho kopečku až zcela dolů do údolí, nějakých třeba 300 výškových metrů. Jdu kolem ní a jelikož je to mimo "značené" stezky (viz foto), jsou tam svahové pastviny, všude leží bobky a brzy začíná les. Svahy jsou fakt příkré a málem tam hynu :D nakonec ale bezpečně sestupuju do vesnice Haus. Tam nakupuju v supermarketu Kiwi a jdu dál. Zapadá slunce, moře je krásně osvětleno. Z Hausu jsou jdu úzkou silnicí, která mě vede docela slepě. Nikde ani místečka na nocování. Nalevo prudký svah k moři, nalevo prudký svah nahoru. Jakékoliv placaté místo je osídleno. Posledními šancemi jsou vždy dobře kryté autobusové zastávky. Nakonec dorážím na takový konec světa, do vsi Votlo, kde chvíli opět bloudím. Vysoko v kopcích je les, kam se mi nechce, pročež zkouším poslední možnost - scházím ještě jednou malou silničkou a vida - drápu se do malého kopce porostlého jasany, kde relativně mimo zorné pole baráků nacházím místečko akorát na stan. Kolem sice vede pěšinka, kterou ještě pozdě večer někdo prošel, ale to neva. Za pěšinkou se hned nachází velká burácející prudká řeka. Je tu celkem vlhko a na stan padá v noci šustivé listí, ale je to plac a to se počítá :)

Na konci poloostrůvku

Móře

Chaluhy

Architektura

Most

Pilíře


Turistické značení :)

krása

"cesta malých trollů + 1 VELKÝ troll :) "

A to je ten velký :)

paní trollová :)

a malí :)

byla jich fůra

most zvrchu

hory na pevnině

mechový ráj

cestička

shora

tady začínala kamenná zídka

a šla dolů

poslední, co by tu jeden čekal, je vrba

poblíž Hausu

Araukárie...normálka :)



Pá 9.9. Noc byla trochu větrná. Hezky jsem si přispala. Dnešní den měl být velmi náročný. Zpět po silnici do Hausu se mi nechtělo. Jen jedna cesta odsud vede - vzhůru do hor. Okolo 8:15 začínám balit, o deváté vyrážím. Pomalu jsem stoupala prudkou silnicí vesnice vzhůru. Nebylo najít lehké cestu nahoru, která by vedla do hor, a ne k usedlosti, ale nakonec se to povedlo. Hodně se tu pásl dobytek - obecně jsem se pohybovala v hodně pastevecké oblasti. Nad vesnicí opět náhodně narážím na počátek horské stezky (podruhé). Stezka vedla přes horu Stemmestegi. Brzy se les přeměnil v naprosto typickou norskou nádhernou náhorní tundru. Tohleto tundřisko je ale docela blbé k chození, jelikož je plné rašeliny a je podmáčené. Na sušších místech ale rostly borůvky a brusinky a medvědice. Náročné rašelinné stoupání, málem jsem tam zahynula! :D Až na vrchol jsem nešla, nebyla ambice, zato jsem našla neznačenou cestičku dolů k jezeru, které jsem si předtím vyhlédla. Cesta se ale místy ztrácela a zase náhodně objevovala. Cesty a potůčky jedním byly a jednou jsem kvůli nalezení stezky musela i překonat docela prudkou, až malou rokli a pěkně jsem si při tom narazila holeň. Naštěstí vše dobře dopadlo a já došla k jezeru. Bylo krásně, sluníčko, hodila jsem krosnu pod mechem obrostlý smrk a nabrala v rašelinném jezeře trochu vody. Pod tím smrkem jsem si brzy odpoledne postavila stan a zalezla tam. Jednou jsem chtěla mít stan postavený brzy, ne až na poslední chvíli. Taky jsem se chtěla zahřát, jelikož já hloupá si ráno dala na hlavu mokrý studený šátek, když mi bylo vedro, a zapomněla jsem na to a pro hlavu to nebylo nic moc. Za chvilku jsem neomylně usnula. Asi ve 3 odpoledne. Ač celkem blízko civilizace vzdušnou čarou, cítím se jako uprostřed divočiny. Nikde ani noha. Zatímco spím, venku svítí sluníčko a já vím, že je to špatně, protože to znamená, že až budu chtít jít, bude hnusně. No nic. Večer jdu ještě na krátký průzkum k jezeru a taky něco málo maluju. Je to moc, moc zvláštní místo, tohleto jezero Askelandsvatnet. Sotva začínám malovat, z oblohy se snášejí maličké kapičky a rozpíjí mi výkres. Zalézám do stanu a zbytek maluju podle paměti. Pak opět zalézám do spacáku.

Setkání se severským božstvem

Aragorn?

Skřítek

Panoráma

Zamilovala jsem se do těch hor na obzoru

To už je to jezero
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 21. září 2016 v 22:52 | Reagovat

Obdivuju tě, nehorázně tě obdivuju!!! Že se vydáš sama do tak daleké, divoké země, spoléháš se jenom na stop a sama sebe, ale nejvíc kvůli tomu, jak dokážeš "neřešit" takové důležité věci, jako je třeba místo na spaní, nebo nedostatečné množství vyměněných peněz. Jak si dokážeš udržet přístup "ono se vždycky něco najde, nějak to dopadne". Takový člověk bych chtěla být...
Udivilo mě, že jsi v Praze nechala celtu, ale vzala si stan. Já bych to udělala přesně naopak - stan se nevejde všude a je nápadnější. Na druhou stranu má i své nesporné výhody. :-D
"a tak se toulám po letišti a cítím se mezinárodně" :-D :-D
Měla jsi cestu nějak pečlivěji předem naplánovanou (nechtěla jsi se dostat do toho NP?), nebo to spíš záleželo na tom, kdo tě kam odveze? Není to trochu děsivý pocit, když ani nevíš, kam se ten den dostaneš, jestli se ti podaří dostat se z města, jak se dostaneš zpátky a tak? Nebo je to na tom to krásné? Ale vstáváš zatraceně brzy... ;-)
Ten ostrov je zatraceně velký (jo, hledám si tvoji cestu na google mapách ;-))- tunelem jsi teda nakonec nešla? To turistické značení je vtipné, trolové roztomilí. A vážně mě baví, jak popisuješ náročnost terénu: "málem tam hynu". :-D Terén kolem zídky i na fotce vypadá dost smrtícně... co, že jsi tamtudy šla?? :-) A taky bylo (aspoň podle fotek) dost zajímavé počasí- ty mraky vypadají majestátně).
Chci taky do Norska!

2 Zrz.p. Zrz.p. | 22. září 2016 v 9:05 | Reagovat

[1]: Děkuji, ale oni tihleti lidi, co nic neřeší, se často spoléhají na své okolí, že to vyřeší nějak za ně :) Takže jich nemůže být ve společnosti hodně. Elfové s rozvahou jsou pak o to cennější..(teda pokud zrovna neumírají v Aplách) :D
Jako celta je ideální do Česka, ale já mám malou a s věcmi bych se pod ní nevešla. Neumím si představit tu větrnou noc pod ní.
Je potřeba mít i plán B, nebo ho vymyslet, protože vždycky, vždycky, vždycky něco nevyjde. Je to náhodou skvělý pocit, protože i cesta opravdu může být cíl. :)
Ostrov je velikánský, tunelem jsem nešla  :D Terén, no..chtěla jsem se projít podél té zídky a pak už to nešlo zpátky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama