...I cesta může být cíl

Potřetí na Středních Brdech

19. června 2016 v 14:22 | Zrz. p. |  BRDY
Trasa (cca 50 km za oba dny): obec Mýto, po červené do Strašic, podél Padrťského potoka ke Třem Trubkám, lesní cestou na Bor, od něj na sever, na vrch Koruna (Faust), cestou necestou na čihadelskou cestu a večer k chatě na Carvánce. Ráno "vodní cestou" přes Tok na dopadovku Jordán -bunkr na Houpáku a kolem pomníčku leteckých havárií až na vrchol kopce Jordánu. Pak cestou k Dlouhému vrchu a do údolí Mourového potoka a na bývalé letiště. Otočka na býv. pozorovatelně "Hejlák". Dále k Panně Lídě a k Drmotově studánce a ještě pokus o proniknutí na dopadovku Brda. Nezdařil se. Nakonec po silnici až do Obecnice a přes Oseč do Příbrami.

- 20.6. doplněny fotky, ovšem v příšerné mobilní kvalitě


V pátek ráno jsem vyrazila na nákup do Billy. Nebe se ten den zatáhno a z oblohy padaly malé kapičky. Vlastně jsem vůbec neplánovala žádný výlet, ale stačil takový malý sled myšlenek. Stačilo si uvědomit, že už jsem dva měsíce nebyla na Středních Brdech a možná další dva měsíce nebudu moci. Stačilo si představit, jak krásně tam musí být přesně v takovémto počasí. Za pár hodin už stojím na nádraží.

Škoda jen, že nasedám na špatný vlak. Potřebovala jsem vlak do Zdice, ale tenhle jel jen do Řevnice. Nezbývalo než podstoupit pár přestupů a pár chvil čekání. Po 15. hodině už vysedám ve vsi Mýto. O dvě hodiny později, než jsem měla v plánu. Avšak stmívá se pozdě a den ještě nekončí.

Z Mýta vede červená turistická cesta hustou alejí do lesa. V lese na každém kroku někdo houbařil. Cesta měla vést podle mapy rovně až do příští vesnice, místo toho se zužovala a šířila, kroutila a zahýbala. Nakonec dorážím do Strašic. Pozoruju východní obzor, jak je zastřen hnědým světlem a jak se odsud blíží déšť. Na JZ pozoruju kopec s vysílačem - snad Sádka? Nevím. Něž to stihnu zkontrolovat, začíná pršet.
"To máte pěknej náklad." všímá si kolemjdoucí děda.
"To jsou samý hadra" odpovídám.
"Zmoknete." říká.
Nezmoknu. Právě včas vytáhnu pláštěnku na batoh, když se přeháňka dožene do vsi. Využívám otevřené Jednoty a nakupuju nějaké jídlo. Strašice jsou moc pěkné, se spoustou krásných roubenek, které kolem sebe mají takové ty správné roztahané věcičky - různé staré konve a peřiny koukají z oken a na šňůře visí prádlo a na zápraží leží několik párů bot zpod stříšek jsou zavěšené květináče s muškáty. Nic tomu nechybí. A pak je tam jedna stezička vedoucí kolem laťkového plotu pod stromy, jako vystřižená z Kraje. Tyhlety vesničky umí překvapit. Mimo to má tahle obec svého originálního streetartového umělce. Ten tvoří svá díla na vozovce pomocí bílé silničářské barvy. Velkým písmem napsal např. E=mc2, nápis"MASH" -ten je myslím před nějakým vojenským objektem, a nakonec nápis "LAMPA",kde jedno z áček je vyvedeno jakologo "anarchy", a vedle nápisu je šipka směřující k pouliční lampě. Takovýchto děl je tam víc a myslím, že obec by si na nich mohla založit turistický byznys :)

Konečně se cesta noří do lesa. Existuje tam modré turistické značení - asi bude celkem nové - na mapě ho nemám. Všude opět houbaři a dokonce jeden motorkář. Raději rychle dál. Kolem voj. objektu Amerika a stále podél mohutného Padrťského potoka k zámečku Tři Trubky. Je celkem malý - respektive velký akorát, krásný a udržovaný tak napůl. Bylo by to krásné místo k opečovávání. Ale je třeba jít dál. Potřebuju vodu. Trochu mě děsí vidina, že od nynějška už povede cesta jen a jen do kopce dalších asi 12 km. Naštěstí zbývá vystoupat na této vzdálenosti jen asi 300 metrů. Pokračuju dál přes rozcestí, kterému dominuje krásná vysoká túje a konečně se cesta začíná zvedat. Míjím asi 4 studánky - ani jednu nenacházím a jednu se mi ani nechce hledat, protože leží blízko nehezké mýtiny. Pak se cesta stočí na sever a tak mohu Frantovou zatáčkou konečně dorazit na světlinu Bor. Nebe se vyjasňuje. Právě včas, když si uvědomím, že budu potřebovat hůl, jedna taková se objevuje u cesty. Vděčně beru s sebou. Na Boru si dávám chvíli pauzu. Slunce už je nízko, zeleň má krásný zlatý odstín. A vůbec to místo jsem si hned zamilovala. Je tam i jezírko a myslivecká kazatelna a staré stromy...Škoda, že už zmizela zdejší hájovna.
Pak pokračuju do kopce. Chci dobýt vrch Koruna. Po chvíli pátrání stojím u vrcholové cedulky, ačkoliv ne na Koruně, ale na vyšším z dvojvrcholu - Faustu. Je odtud hezky vidět protisvah i má oblébená hora Praha.
Na Faust vedly bílé šipky, ale vlastní vrcholek Koruna se zdá býti hůře dostupný a já to vzdávám. Tahle osmistovka musí ještě počkat. Ještě se z Fausta rozhlíším na sever a pak se vracím na cestu. Když koukám do mapy na poslední úsek cesty, všímám si, že vede přes údolí potoka. Protože se mi nechce jen tak promarnit nastřádané vrstevnice, nacházím výhodnější cestu. Bohužel se brzy ukazuje, že je po celé délce podmáčená. Po chvíli vzdávám pokus o chůzi suchou nohou a párkrát se pořádně máchám v rašelině. Jednou se propadám tak hluboko, že když udělám další krok, vezmu s sebou na povrch smradlavé anoxické bahýnko zpod rašeliníků. Věděla jsem, že budu litovat :)
'spáleniště podruhé hoří'
Mimochodem tohle jsou přesně ty úseky, kde se hodí mít hůl. Konečně se cesta napojila na cestu Čihadelskou, jež je sypaná červeným štěrkem. Stačilo pár kroků a byla jsem u cíle, jímž se pro dnešek stala chata Carvánka. Není sice přístupná, ale má široký přístřešek s lavicí na posezení, kde se dá hezky přečkat noc. A navíc stojí nanádherné loučce skoro hned pod vrcholem Toku, nejvyšší brdské hory. A je tam i kadibudka a studánka s moc dobrou vodou. Lákalo by to rozdělat oheň, ale vše je vlhké. Bohužel i mé boty. S posledním světlem píšu zápisky. Zatím na loučku kousek ode mě přihopkal zajíc a nerušeně se pase, i když ho na sebe několikrát akusticky upozorním. Dlouho vidím jeho černé špičky uší, než se úplně setmí a ptáci dozpívají. Na obloze se rozzáří dorůstající měsíc a osvětluje paseku. Zvedá se vítr.
cesta z Toku

Noc byla celkem klidná. Teď jsou noci krátké, přeci se tahle nějak vlekla. Večer dlouho ne a ne usnout, každou chvíli se budím kvůli větru, který fouká ze všech stran, nejvíce do obličeje. Zkouším si udělat malé závětří z pláště a ze spacáku udělat tu nejkompaktnější mumii na světě. Pak se budím až ráno, když zvoní budíky. Ale vstávat se nechce. Odrazující je hlavně ta představa mokrých bot :) Vstávám okolo sedmé, je krásně. Odcházím až kolem osmé, kdy kolem a ke studánce jsou první turisti-nějaká partička tří děcek jdoucích z Toku. Vyrážím tam, odkud oni přišli - starou známou cestou na Tok. Už minule jsem tu obdivovala, jak místo celé jedné cesty jsou jen jezírka a tůňky v místě vyjetých kolejí. Teď jsem tudy měla jít. Hrozně se mi to líbí, ale chodí se tudy blbě. Objevuju ale nečekaně další ze "zaručeně skutečných" vrcholů Toku, s cedulkou a ohništěm, moc pěkné místo. Pak se loudám "vodní" cestou na Jordán. Dopadovka Jordán je úžasná. Mapa píše "nejlepší rozhled v Brdech" a nelže. Nedávno tu proběhly pokusy menežmentu lokality ohněm. Hledám ty plochy - nacházím 2 malé vypálené trojúhelníčky. Škoda, že se na nich daří hasivce, ale ona už to má ve jméně, že ano?
Z vrcholu bunkru na Houpáku jde krásně pozorovat celé širé okolí ve 360°. Je to alevětrný rozhled. Koukám na Jinecké hřebeny, na vesničky a města v dohledu i na České středohoří na horizontu. Protijedoucí cyklista se ani na tu krásu neohlédne a jede hned dál.

Obcházím dva pomníčky - jeden na památku havárie letadla, druhý na památku nehody vrtulníku. Ještě chci vylézt na vrchol hory Jordán, neboť je to další osmistovka. Chvíli tam bloudím, odpočívám a když už to skoro vzdávám, objevuje se mezi stromy jakési železo trčící ze země, pak cedulka - tady to je! (i když myslím, že to není nejvyšší bod v okolí).

Dál sbíhám na Dlouhý vrch, cestou nemohu odolat a sbírám houby. Obcházím několik prvorepublikových bunkrů a dostávám se do krásného březového porostu. Odpočívám v kazatelně, kde za izolací žijí myši. Nenechaly se vidět, ale byly tam :) Cesta pak vede dál do údolí. V průzoru je vidět kopec Písek s velým modrým ?vodojemem? na vrcholku. V údolí Mourov(at)ého potoka rostou všude zase ty krásné břízy, vypadá to sibiřsky. U jedné z všudypřítomných cedulí hlásících nebezpečí nevybuchlé munice byla dole v zemi zabodlá raketa. Tak to sedí!
Nad údolím se cesta stáčí po vrstevnici a přibývá cyklistů. Otevírá se volná plocha bývalého letiště. Impresivní. Je to veliké! S pomocí mapy objevuju dvě jezírka skrytá za náspem. Moc se nezdržuju. Další zastavení je bývalá pozorovatelna Hejlák kousek od silnice. Zbyly z ní jen zděné základy. U Panny Lídy se zastavuju u své oblíbené studánky vprostřed smrčáku. Voda má říz. Chvíli tam pospávám. Pak překonávám kousek lesa směrem ke Staré fořtovně. Chci natrefit na cestu na bývalé cvičiště Brda.
Už předtím mi přišlo divné, že to, co je v mapě značeno jako široká volná plocha, se tak netváří. A to, co je v mapě značeno jako slušná stezka, se brzy mění v bažinu. Chvíli jsem zkoušela nějakou cestu najít, brodila se přes potoky, ale marně. A přece kdybych ještě chvíli vytrvala, na volnou plochu se dostanu. Jenže nejsem člověk, co nebeze cedule o smrtelném nebezpečí vážně. Raději jsem to vzdala, napojila se na první slušnou cestu a zamířila směrem k Obecnici, jako posledně pozdě večer. Ta stejná otravná asfaltka. Kolem svištěli cyklisti a loudali se houbaři. Ještě jsem se stavila u Obecnické studánky u silnice - moc dobrá voda, a ještě v budce u obecnické nádrže, kde jsem minule nocovala.
V Obecnici se ukázalo, že už v sobotu nejede žádný autobus do Příbrami. Musím pěšky. Polní cestou postupuju do hezké vísky Oseč a cestou si trhám třešně. Ze všeho toho asfaltu hrozně bolí chodidla. Nakonec však dorážím na nádraží, abych zjistila, že už dnes nejede autobus do Prahy? Jako dakt? Vidina noci ve městě byla trochu děsivá. Avšak na vlakovém nádraží vítězoslavně kupuju jízdenku, když vidím, že....jeden autobus do Prahy právě odjel. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama