...I cesta může být cíl

Nakonec nebude tak zle

27. června 2016 v 23:57 | Zrz.p |  PODYJÍ

Po dlouhé době zase doma. Slunce pálí, i když už spálená kůže zhnědla, pořád to slunce pálí, jak už to tady na jihu Moravy dokáže. Vítr naštěstí foukal a i v národním parku se ještě dají najít chladná místa. Tento víkend jsem opět provázela na hradě - letos vůbec prvně, jinak už sedm let.



Bála jsem se o ten svůj malý kousek domova a pořád se ještě bojím. V blogovém mottu nazývám Podyjí mámou, protože je v zásadě bezpečné, je pozitivní, má pokaždé otevřenou náruč a člověk se snadno schová do různých roklin a na skalky. Bojím se ale, aby z něj za chvíli nebyla dálnice pro turisty a zejména cyklisty. Správní turisté jsou dnes na vymření - týpci s krosnama a stany na zádech mizejí z krajiny a nahrazují je cyklističtí "pestrokrovečníci". Šumava prý bývala zhruba před deseti lety tak akorát - lidí ani málo, ani moc. Ale dnes se prý přelidnila. Stejně tak třeba Sněžka. A tak jsem se trochu strachovala, aby se tohle nestalo i u nás. O to více po svém jarním výletě, kdy jsem cestou potkala snad desítky a desítky lidí na trase cca 15km - samé obrovské skupiny turistů. A turisty samozřejmě táhne i náš Hrádek, ač dobře skrytý a bez dobrého pozorovacího talentu z okolního terénu jen stěží viditelný. Ono se o něm proslýchá pomalu, protože byl za komunistů na více jak 40 let zapomenut, ale přesto od revoluce návštěvnost každým rokem trochu stoupne, snad až v posledních letech stagnuje.
Včerejšek mě mile překvapil. Nekonaly se žádné průvody turistů ani roje cyklistů. Na desátou ranní dokonce nikdo nepřišel a stejně tak pak ještě na další čtyři různé prohlídkové časy. Teplé počasí donutilo většinu lidí rozumně zůstat doma nebo u vody. A mě najednou přepadnul takový ten příjemný letní dojem, který se za těch sedm let mezi hradbami zkrátka už stačil vybudovat. Procházela jsem starou známou cestou za humny, prohlížela si rostliny v plném květu a zobala višně okolo. Pak přijde člověk do lesa a jde jím druhou půlku cesty. Místy rostly houby, zrály jahody a truskavce. Vzduch voněl. Hrádek, náš nejkrásnější hrad na světě, zase stál tam, co minule. Je to místo, kde není těžké uvěřit na nadpřirozené síly, konkrétně na ty dobré. A ten náš starý nový hrádek byl zase stejně krásný, kvetly tu divizny nádherné, zapaličky i vysazené denivky a zdi voněly ještě krásněji, než les. Příchozí návštěvníci byli příjemní, jako skoro všici, co váží tu dlouhou cestu lesem. I odvážná babička se hrdinně vyšplhala na vyhlídku. Zase jsem spatřila ty rozsáhlé lesy, které končí za hranou údolí na obou stranách přesně tak, že člověk snadno zapomene, že není uprostřed nekonečné divočiny, ale že hned za tou hranou údolí jsou pole a vesnice a dokonce nám tam kdysi chtěli dát i větrníky. Je to taková naše malá oáza ticha, vůní a bylinek ve vyprahlém moravském kraji. Tu jsem si uvědomila, že je všechno vlastně dobře, že to tak má být. A dokud bude stát náš hrad, Podyjí nepřijde o své srdce. Všechna ta místa na hradě se svými jedinečnými krásami, s jedinečnou atmosférou a překrásným osvětlením jsou tu. Také onen stín, co je dopoledne a odpoledne vrhán starou babykou na stolek s pokladnou, jen kolem poledne si musí člověk sednout jinam. Taky ten chlad z hradních sklepů a šumění jezů na Dyji a také plši v komůrce a jejich bobky a konipas hnízdící na nádvoří a užovka stromová plazící se přes cestu a svor lesknoucí se slídou - to všechno tu je. Malé poklady. Klid na duši. Zeleň - koruny stromů. Dyje pod námi je stále stejná. A vždycky, vždycky když už si myslím, že není co objevovat…
Co vše se skrývá v jednom celkem malém údolí jedné průměrně velké řeky! Nádherný kus země, o který musíme bojovat stůj co stůj. Vždyť pořád má ještě Podyjí své málo navštěvované skalky a rokle a staré stromy, jež si sobecký jednotlivec (jako já) troufá nazývat "moje" a dávat jim svá jména nezávisle na mapách.
Vždyť i kdyby se měl národní park nacházet na 500m2 , člověk nikdy pořádně neprozkoumá vše.
Dnes jsem po zavíračce hradu vyrazila na ostroh-Ostroh, který se táhne dozadu za hradem. A je z 90% obklopen řekou. Není vůbec snadné se na něj dostat, tedy ne vrchem. S hradem je spojen jen uzoučkou a velmi skalnatou šíjí, kde máte na obou stranách lesnatý sráz, pěšinky mechem kloužou a suché stromy vás nepodpoří. Hodně lidí proto volí cestu kolem řeky a pak až do kopce. Cesta přes skalky je však krásnější. Musíte jich překonat několik a střídavě si užijete výhledy na obě (oba proudy řeky) a na obou stranách už je Rakousko. Kolem skalek to hezky kvete. Na některé se dá vyšplhat přímo na vršek, jiné je třeba obejít po úzkých zvířecích stezkách. Nakonec vás čeká největší skála, kde se po římsách dostanete na vršek a terén se konečně trochu umoudří. Na vrchu skály stojí nádherná stará borovice a výhled je moc příjemný - řeka je tichá a koruny stromů na svazích jsou krásně modelovány odpoledním sluncem. Pak se i šíje trochu rozšíří a nakonec kráčíte po celkem rovném povrchu, i když ne rovně, ale stále úzkou stezkou. Vprostřed Ostrohu narazíte na louku. Pak se kopec pomalu začíná svažovat k nejzazšímu místu, kde se řeka obrací. Tam už jsem se nedostala, jelikož se začalo skutečně stmívat. Cesta nazpátek byla kupodivu jednodušší a to přesto, že bylo nutné slézt po skalkách dolů místo nahoru a to bývá nepříjemné.
Při příchodu z ostrožských skalek na hrad je schovaná travnatá plošinka, o níž ví málo lidí a skoro by se dalo říct, že je to místo tajné. Kolega tam před dlouhou dobou umístil velký kříž svázaný ze dvou kmenů. Bohužel ten se nedávno rozpadl a zbyl jen svislý kmen. Bylo by patřičné to místo obnovit.
Hrádek a Ostroh mají každý velmi speciální atmosféru. Velké hradní nádvoří vyvolává pocit bezpečí a klidu. Přední hrad se dá spolehlivě uzamknout, jeho nádvoříčko může být v noci strašidelné, ale vyhlídka z hradu je magická, skýtá obdivuhodné scenérie na obloze a právě ony výhledy na "široširé" lesy, kaňon řeky. Starší hrad je chladný a stinný. Má několik tajemných sklepů a cisterny na vodu a zřícené zdi a sama bych se tam v noci asi neodvážila přespat, přestože naprosto jistě vím, že všechny ty sklepy jsou prázdné. Některá místa působí na lidskou psychiku podvědomě nebezpečně a hrůzostrašně.
Nakonec je tu ostroh. Úplně živě si dovedu představit nějaký iniciační rituál Hochů od bobří řeky, co by sestával z překonání ostrohu od šíje po koncovou loučku někdy o půlnoci bez baterky. Ani přes den to není cesta pro každého. Za odměnu máte třeba několik skalních polovyhlídek, kdy koukáte skrz koruny stromů na protisvahy. Cítím se trochu jako v Tolkienově lese Brethilu na kraji Doriathu. Velmi hezky vypadají suché borovicové kmeny. Dole se vine řeka, teče pomalu a tiše. Na takových místech by se daly prosedět celé dny se skicákem nebo blokem nebo jen tak. Když jdete dál, dostanete se do míst bývalého a dnes už sotva znatelného keltského hradiště. Kelti si vybírali místa podobného rázu a tak vás hned pohltí "keltský" pocit; vůbec by nebylo těžké věřit, že na to místo nikdo nevstoupil už stovky let (než tento dojem trochu zkazila nenápadná odhozená konzerva). Jako byste putovali zpět časem a byli v širé krajině jen sami. Kousek po kousku jsem postupovala dál po ostrohu až k místu, kde stál vztyčený kámen velmi připomínající pomník, ale nezasazený v zemi. Zvláštní úkaz. Zde bylo na čase se otočit.
Při cestě domů jsem se dostala z lesa kousek po západu slunce. Teď o slunovratu zapadalo nezvykle severněji. Nemáme tu moc hezké severní obzory, naopak nejkrásnější pohledy leží jihozápadně. To se zahledíte do dálky a rázem zapomenete na všechno. Zapomenete na kontext dané krajiny a v jakémsi středozemském duchu se vám zdá, že lesnatý kopec mizející na horizontu je branou do jiného světa. Že by tam stačilo dojít a našli byste všechno, co jste celý život hledali. Nikdy nezapomenu, že to tahle krajina nejspíš může za zrod toho podivného druhu "wanderlustu" (tak nějak se to asi jmenuje, jak duchapřítomně upozornila Andoriana :), co jsem poprvé poznala poprvé ve druhé třídě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama