...I cesta může být cíl

Podyjí v jarním

23. dubna 2016 v 20:46 | Zrz. p. |  PODYJÍ
Můžeme vlastnit strom, rybník, dům nebo kus lesa. Ale nikdo z nás nemůže vlastnit krajinu. Poprvé v tomto roce jsem se konečně dostala na dlouhou procházku do své domoviny, NP Podyjí.


Trasa: Lukov, rozcestí Příčky, po turistické ke Žlebskému rybníku, nahoru k Milíři, po modré na Lipinu, dolů k řece na lipinskou lávku, poté kus po modré cestě, pak do svahu na skalku a nahoru mimo značku k Fládnické chatě, lesní cestou k prameni Daníže. Odtud kousek po rakouských cestách až na hlavní silnici (Niederfladnitz-Mitterretzbach) na JV k Heiliger Steinu. Poté opět do ČR, do Hnanic a po silnici do Havraníků. Pak již po červené značce ke studánce U Tří lip a dolů k řece, přes lávku na Šobes, pak nahoru k Milíři a poté stejnou cestou jako ráno opět domů. cca 30km

Podyjí je maličké; tak malé že jej jde za jeden den celé přejít podél. Přesto se mi ještě nikdy nestalo, že bych při svých výpravách do lesa něco nového neobjevila. Někdy je to starý kámen, někdy křížek, stará álej, malý rybníček, co není v mapě, lesní bouda nebo zkratka přes kopec. Proto vždycky, když jsem doma a můžu, vyrazím ven, neboť národní park leží hned za vesnicí. A tak jsem i dnes vyrazila ven se záměrem prozkoumat trošku oblast pramene potoka Daníže, kde jsem pěšky snad ještě nikdy nebyla.

V 8:15 vyrážím z domu. Cesta na Příčky je od loňska vysypaná novým štěrkem. Zvláštní, jak člověk intenzivně registruje každou změnu ve svém nejbližším okolí. Nová cesta je určitě lepší pro auta i kola, přesto s tou starou, děravou asfaltkou, zmizelo kus historie. Člověk tam měl snad i skoro pojmenovanou každou prohlubeň a sledoval, jak se každá s léty prohlubuje...Poté scházím ke Žlebskému rybníku, kde nacházím prozměnu nově opravené molo s přepadem a lavičkou na hrázi. Následně vyjdu prudký kopec nahoru nad hranu údolí a cestou přiberu do batohu obrovské ucháče obrovské :). To bude doma bašta! Jestli je teda někdy očistím. Poté zahýbám po staré signálce, jejíž část dneska už (opět) není značená a vede o něco delší, ale méně používanou trasou k rozcestí U Milíře. Po Milířích tu už dnes není ani památky, zato zde v bývalé rotě PS sídlí lesní správa NP ve škaredém baráku typu kanadského srubu. Další v plánu je Šobes, ale rozhodnu se nejít na něj ještě přímo, nýbrž vzít to přes Lipinu - krásný kopec kousek proti proudu. Zde přišlo překvapení této výpravy - jarní aspekt lesa je zrovna v nejlepším, všechno nádherně kvete a tráva se zelená a mě to zlákalo z cest vedle - právě na samotný vrch kopce Lipina. Netušila jsem, že je odsud tak nááádherný výhled na západ. Lze odtud pozorovat skalku za rakouským Kirchenwaldem, a hlavně údolí řeky, jak se kroutí v až neuvěřitelně pravidelném vícenásobném esíčku.

Pak stačilo seběhnout dolů k řece. Dnes vyrazilo ven šíleně moc lidí, tak to beru mimo cestu po loukách a lesíky kolem asfaltky a než si to uvědomím, stojím na skalce nad údolím a dívám se na vinici na Šobesu. Tohle je další vyhlídka, o které jsem dřív nevěděla anebo ji neuměla najít. Odsud vidím jako na dlani dění u vinného stánku, ale i na cestě podél Dyje a na sousední, dnes veřejně přístupné vyhlídce kousek po proudu. Sama doufám moc vidět nejsem, poněvadž má vyhlídka je trochu více ukryta a já jsem celá v zelené a černé.

Následně se prodírám křovím do oblasti fládnických luk a navštěvuju dnes už dosluhujíc Fládnickou chatu. Sotva pamatuju doby, kdy se v ní ještě dalo bydlet. Pak se tam objevily štěnice a chata posloužila spíše jako úkryt netopýrům a dnes zejména jako skladiště všeho haraburdí. Škoda, protože myslím, že by se snad ještě dala zachránit a leží na krásném místě, které je odjinud celkem těžko dostupné.

Lesy okolo potoka Daníže patří k nejméně známým částem českého Podyjí, např. spolu s ostrohem Barák. Nevede tu žádná značená cesta, kromě jedné nové jezdecké. Po ní jsem zamířila i já. Tyhle lesy by si ale opravdu zasloužily lépe prozkoumat! Existují tu malá údolí a rokle a kopce a svahy, jenže tyhle nesměřují k Dyji, jak by bylo obvyklé, ale jsou otevřeny k východu, kam teče i Daníž. On se pak do Dyje vlévá, ale to až o kus dál východněji. Já dnes chtěla vypátrat jeho skutečný pramen, který má ležet o pár set metrů výše, než se uvádí na mapě. Bylo tedy nutné překročit hranici do Rakouska, označenou bílými hraničními kameny. Hledání jsem vzdala ve chvíli, kdy se přede mnou kroutilo asi 5 různých struh a potoků, každá s prameništěm někde trochu jinde. Nejspíš až v parném létě by se ukázalo, který z pramenů je ten nejpramenitější.

V mapě kousek odtud, zdánlivě na nelogickém místě, zel vyznačen turistický přístřešek. Chtěla jsem to ověřit. A žádný jsem nenašla. Byl-li tu, dávno už zmizel. Místo toho tu na jednom stromě visel svatý obrázek. Nezbývalo než pokročit k hlavní cestě a sejít po ní kousek dolů směrem do Mitterretzbachu, těsně před ním však odbočit na vyhlídku zvanou Heiliger Stein. Tady obvykle zastavuju na svých česko-rakouských výletech. Je to hezké místo s obrovskou sílou kouzla minulosti. Za hezkého počasí je vidět velmi daleko, avšak na Alpy ne, ty jsou za lesem. Ale třeba Pálavu určitě a všechny vesnice v okolí v ČR i Rakousku. Český turista si zde obvykle zazvoní na zvon ve zvonici, aby se potěšil, jak krásně umí zvonit na zvon ve zvonici. Rakouských turistů tu bývá méně, ale nikdy jsem je neviděla zvonit :)
Když jsem tam tak seděla na lavičce, přijely dva náklaďáky. Jeden vezl nové lavičky, druhý mu je "sundával ze zad" a kladl na zem, jednu přímo přede mě.

Dál jsem pokračovala nejkratší možnou cestou do Hnanic, prohlédnout si zdejší kostel sv. Wolfganga, který mám alespoň po vizuální stránce nejraději ze všech kostelů na světě. Jen si musí človkě uvědomit, že to, co vypadá jako betonová věž, není vůbec šakaredé a betonové, ale staré a krásné. Hlavní část kostela za sebou "trousí" starší a menší svatyně a absidy, jako by byl kostel napůl lezoucí živočich, ale celé je to nádherné.

Pak Bůh ví proč po hlavní silnici do Havraníků. Vzala jsem to pak přes obec nahoru, kde už zase po roce stojí obrovská vatra ku příležitosti pálení čarodějnic. Lidé na ni rádi lezou a já jen čekám, kdy se na ní kdo zabije. Doufám, že nikdy. Raději jsem ji obloukem odešla a odkráčela přes vřesoviště, které zrovna nádherně kvete: rozrazily, snědky i purpurové orchideje vstavače. Pak zahýbám ke studánce U Tří lip. Ta vždycky chutná po vřesovišti, i když ne tolik, jako ta u Popické kaple. Podyjské studánky, hlavně tady na východě, asi nebudou nejlepší na pití. Ale obzvláště tu popickou, chutnající po vřesu a po železe, miluju...Scházím opět k Dyji, překračuju šobeskou lávku a šplhám na Šobes k vinnému stánku. Je tu narváno, takže nechám víno vínkem a pokračuju ještě výš k vinařské boudě. Kopec ale ještě neskončil. Přes nádhernou šíji Šobesu, kde místy vidíte do údolí Dyje na obě strany, se musí člověk dostat k dalšímu stoupáku. V jeho polovině se mi ale zachtělo podívat se ještě jednou na údolí. Ale zároveň cítím únavu a tak lehám na zem s hlavou na mechu a tak na hodinku dřímu. Vzbouzím se po čtvrté odpoledne. Lidí už tu není tolik, spíš cyklisti jezdí sem a tam. Hrabu se po posledních metrů stoupání do kopce, pak už jen po rovině opět k Milíři. Poslední úsek cesty je na vlas stejný, jako ten první...

Bylo nádherně. Strávila jsem celý den v Podyjí, kvetly mé oblíbené hrachory a všechno se zelenalo, už i duby, lípy, habry - všechno. Máme tu tak krásné, zdravé lesy s milionem bylin, byli slyšet čtyři dudci a kdoví jací ptáčkové ještě - ani je všechny nepoznám. Objevila jsem dvě nové krásné vyhlídky a navštívila dosud nenavštívenou část Parčíku. Tak co mi tu jen chybí?

Ještě vloni jsem si každou vycházku do Podyjí přeci nesmírně užívala. Miluju tenhle kout republiky, nemohla jsem se narodit v krásnější oblasti! Tak proč mě tahle vycházka "nebavila" tak, jako jiné? Trochu je to snad proto, že už mi park opravdu začíná být malý poté, co zde znám každou větší lesní cestu. Ale hlavní důvod, řekla bych, jsou ti lidé.

Dneska to na cestách bylo jako na dálnici. Ještě loni jsem ve stejnou dobu na cestách potkávala tak pětinu lidí, ale letos se všichni lidi rozhodli, že budou jezdit do Podyjí. Hned o prvním hezkém víkendu jsme tu potkali asi 80ti čelnnou skupinu cyklistů (na turistické cestě, mimochodem). A teď toto. Rodinky, dvojičky, partičky důchodců, pejskaři, rozverní cyklisti, cyklistky samotářky, lidé s holemi i bez nich, cyklisti co se přijeli přiopít na Šobes, prostě všichni vyrazili ven za krásného dne. Nedivím se, ale kde to má konec? Ze začátku jsem se snažila každou skupinku pozdravit, protože vypadaly sympaticky, ale to by se jeden taky "uzdravil" k smrti. Bojím se, že turistika s lety ještě poroste. Ono je prostě obrovský rozdíl jít na procházku a potkat jednoho, dva lidi za den, než potkat jich 200-300. To hraničí s lunaparkem nebo ZOO. Nějak se s tím nemůžu vyrovnat. Vím, že tahle krajina není moje, ale stýská se mi po časech, kdy jsem byla malé škvrně, a okolní lesy se teprve otevíraly po odstranění Opony. Přibývaly nové turistické značky a člověk se v lese mohl cítit bezpečně. Teď, i když jdu na "svoje" náhodou objevená, nenápadná krásná místečka, vždycky je někdo blízko. Někdo se šplhá po kopcích, někdo jede s traktorem kolem řeky, někomu se zaběhl pes a někdo tu dělá biologický výzkum a někde se také musí pohybovat hajní. A taky nikdy nevíte, kam šlápnout, protože míjíte tisíce míst, kde si lidé kolem cesty odskočili. Lidé se totiž neumějí chovat nenápadně. Po člověku by v krajině neměly zůstávat jinačí stopy, než ty v blátě, a ideálně ani ty ne, ale těch papírků a obalů, co se všude válí...A fakt, že o turistovi víte, i když je 3km od vás...

Nechci si stěžovat na vzrůstající turistický ruch, a přeci, dojem z přírody je pak úplně, úplně jiný, než když se touláte světlými lesy o samotě. Jistě, ani já nejsem věčná samochodka a často, velmi často, vyrážím na různé ekurze a výpravy s přáteli, ale to jsou spíše biologické exkurze nebo výpravy za památkami, nikdy nemůže mít člověk tak silný dojem z krajiny, jako když jde jediný. A to i přesto, že všichni ti turisté jsou do jednoho fajn lidi.

Asi nezbývá nic jiného, než vyhledávat pro procházky studené a deštivé počasí, brzká rána, časné jaro nebo pozdní podzim nebo zimu. Bohužel, dnes jsem necítila tu blízkost rodné hroudy, spíš městský park. A tak je to poslední dobou čím dál častěji. Snad proto poslední dobou navštěvuju ty části republiky, kde se turismus ještě tolik nerozmohl. Ale kam český člověk nevleze, že ano?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama