...I cesta může být cíl

Jak jsem se seznámila s Brdy

17. dubna 2016 v 22:08 | Zrz. p. |  BRDY
Jak jsem se seznámila s Brdy

Pokud také, jako já, nevydržíte dlouho na místě a každý pěkný den strávený v budově je pro vás neplnohodnotný, dáte mi jistě za pravdu, že několik let studijního pobytu v Praze může být pro děvče z vesnice přespříliš dlouhých a skoro úmorných. Když už jsem prochodila celé okolí svého současného bydliště na Vinohradech křížem krážem, bylo na čase zkusit vyrazit někam na za hranice města. A jelikož Český Kras je sice krásný, ale již ho také dost znám, padly mi do oka Brdy.


To jsem ještě pořádně netušila, že nejsou Brdy jako Brdy, ale že ta část, kam plánuji svou první vycházku, se nazývá Hřebeny. Jejich počátek lze spatřit i z mnohých míst z Prahy, neboť monumentální vysílač na kopci Cukráku se nechá vidět zdaleka. Vyrazila jsem tedy Z Dobřichovic směrem nahoru do lesa, přes doubravy, kolem kamenných zídek, Jezírka, trampských osad a podmáčenými smrčinami až na rozcestí Na Soudném a pak dolů do Kytína a na vlak do Rymaně u Mníšku. Bylo krásně, pozdní léto, v lese jen několik málo turistů. Přesto blízkost civilizace byla znatelná.
Druhý výpad do Hřebenů jsem podnikla nedávno, někdy snad koncem března. Vlak mě dovezl do vesničky Osov. Odtud jsem se vyšplhala na Studený vrch a pokračovala po naučné stezce lesem, pak kolem Trnové, přes vrch Kazatelna a ke Knížecím Studánkám. Už podruhé jsem z časových důvodů musela opomenout Stožec a stezku pod hřebenem. Tak jsem došla do Voznice a poté do staré známé vísky Chouzavé a na vlak do Malé Hraštice. Počasí vyšlo vyloženě brdsky - poprchávalo a sluníčko se objevilo jen výjimečně.
Zrovna včera jsem se vrátila z dvoudenního a dvounočního výletu ze Středních Brd. Byla to neobyčejná cesta, na kterou budu nejspíš dlouho vzpomínat, i když se na ní nic zásadního neudálo. Poznala jsem konečně srdce Brd, jejich charakter, počasí, odlehlost té krajiny...O tom, jak moc mi Brdy učarovaly, napíšu v příštím článku. Rozhodně, rozhodně tu nejsem naposledy.

První výlet do Středních Brd
Trasa: Holoubkov, po červené na Trhoň, kolem vsi Hůrky, pak po žluté do Dobřívi, cyklostezkou přes les do Skořice, lesní cestou kolem zříceniny hradu Dršťka, pak na kraji lesa první nocleh. Ráno přes Trokavec cyklostezkou do lesa a kolem skály Marie Terezie k Padrťským rybníkům. Dále lesní cestou kolem "Na Studánce" na louky k vojenskému prostoru budoucí asanace, k Červenému lomu a pak na vrch Praha. Poté dolů do Nepomuku, ale v zápětí zpátky do kopce a Havelskou cestou přes Skelnou Huť a k vodní nádrži Pilská. Odud Prokopskou cestou do Bohutína, zastávka v místní hospůdce, a pak kousek po silnici k Lázu, kde si na kraji lesa hledám druhý nocleh. Ráno scházím do Lázu, abych zjistila, že z něj musím zase ven a nasedám na autobus do Příbrami, tedy do Prahy.
Každý den cca 25 km

Na první pohled se může zdát, že jsem skoro vůbec neprošla les, spíše okolní vesnice. A přeci mám ze svého prvního výletu do centrálních Brd dojem pusté krajiny. Počasí bylo spíše deštivé a zamračené, a tak ani ve vsích, natož v lesích, nebylo snadné potkat člověka.
Do Holoubkova přijíždím v 15:05. Pro tuhle oblast ještě nemám mapu, proto jsem si napsala popis cesty na papírek. Vypravila jsem se tedy po červené na vrch Trhoň. S krosnou na zádech, ve které, samozřejmě, mám i svůj zbrusu nový stan Jurek, se do kopce šplhá podstatně hůř. Mám zprvu trochu strach, jestli stihnu dojít do tmy na nějaké kloudné místo poblíž Skořice. A tak šlapu, bohužel míjím studánku Nad Sjezdovkou, tak musím nabrat vodu jinde. Obcházím ves Hůrky a potkávám zde jedinou turistku za celý den - aktivní důchodkyni s nordickými holemi. Pak cesta vede opět do lesa, kolem vrchu Žďár, a pak do vsi Dobřív, kde potupně kupuji druhou flašku vody. Však co, mám s sebou jen jednu a druhá se bude vždycky hodit, i když s oběma plnými potáhnu 3 kila váhy. V Dobřívi se ptám na cestu, jelikož ani sem ještě nezasahuje má mapa, nakonec mířím správně cyklostezkou mezi vrchem "Převážení" a "Záborčí". Mimochodem oba tyto místní názvy se mi hrozně líbí, obzvláště "Převážení". Občas si jen sednu k mapě a zkoumám pomístní jména...Ta brdská jsou obzvláště krásná.
K večeru přicházím do vsi Skořice, trochu prší. Ještě v zástavbě se nachází hezký smrkový plácek, kde jsou smrčky tak dobře u sebe, že by se zde hravě schoval stan. Ale nechci riskovat, že mě tu v noci vyštěká nějaký pes. Tak ještě pokračuju. Lesní cestou klesám ke Skořickému potoku, tuším v lese zbytky hradu Drštka. Na druhé straně od cesty se mezi stromy vynořuje budka kryjící studánku. Ihned to jdu prozkoumat. Voda je moc dobrá a osvěžující, přeci jen den byl nakonec docela teplý. Od studánky už se nevracím přímo na cestu, ale pokračuju šejdrem lesem. Tuhle oblast už na mapě mám. Mířím k jakési mýtině, kde registuju mysliveckou kazatelnu, která by mohla posloužit coby nocleh. Zkouším to ale ještě dál a přes rozbahněné prameniště se dostávám na kraj lesa, kde objevuju nádhernou loučku s mezí a výhledem na severovýchod. Za kopcem leží ves Trokavec, tu ještě nevidím. Jediné osídlení v okolí jsou asi 300m vzdálené chatky. Slunce pomalu zapadá, a tak rychle stavím svůj nový stan, nevěda, jak na to. Nakonec ho stavím sice zcela špatně (např. tropiko na ruby, tyče provlečené oky místo napínacími lanky), ale spát se v tom dá. Akorát s posledními paprsky uléhám do svého teplého spacáku, díky němuž nemusím ani tahat milion svetrů, jen dvě trička a jedny rezervní kalhoty, jinak chodím v sukni. Pak píšu zápisky a kolem půl desáté zhasínám a pokouším se usnout.

Ve čtyři ráno mě budí nějaké šustění hned ze dvou stran stanu. Typuji myš a ježka, podle toho funění. Zvuky se ozývají pořád a pořád, zkouším návštěvníka vyplašit plácáním do stanu, ale nefunguje to. Trochu se bojím, že jestli je to myš, prokouše se a sní mi jídlo, nebo mi bude rejdit po obličeji. Tak jdu s čelovkou ven do té zimy a rosy, nic příjemného, abych zkontrolovala situaci. Samozřejmě nic. Když uléhám opět do peřin, všímám si, jak tropiko šustí o vnitřní stan. Takže žádní malí savci! S klidem na duši ještě otevírám předsíňku, povaluju se a sleduju oranžovějící východ. Bohužel včera večer byly červánky a ráno přišly beránky a to nevěstí nic dobrého.
Balím se v 7:30 a v 8:00 už vyrážím směrem k chatkám, které byly večer na dohled. Asi jsem lecos zaspala, neboť louka před stanem je rozhrabaná a našla jsem na ní paroží mladého jelena. Beru jako trofej první noci, kterou jsem kdy sama strávila ve stanu, s sebou. Upřímně bála jsem se, že se budu hrozně bát, ale bylo to celkem v pohodě. I když noční štěkot srnců a psůnení nic moc..
Pokračuji přes ves Trokavec. Je sobota a většina lidí ještě buďto spí, nebo nemá důvod chodit ven. Moc se mi líbí místní lidová architektura a ráz vesniček. Pak už ale mizí asfaltka v lese a objevují se první zákazy vjezdu a závory. Obcházím zajímavou skálu Marie Terezie, ale nechodím k ní, neboť ta strana od cesty je olemována cedulemi o smrtelném nebezpečí z důvodu dosud neprovedené asanace. Zláká mě ale malý krmelec se zásobním prostorem vzadu, nedaleko od cesty. "Tady by se dalo nouzově nocovat", říkám si. Po dalším kilometru přichází pohled, na který jsem se tolik těšila - Padrťské rybníky. Poprchává a jejich voda se čeří, loďka se houpe na hladině a kačeny přelétají sem a tam. Zkouším nabírat vodu v místní studně, ale je kalná a nedobrá. Zpětně pak doma kontroluju mapu - asi jsem si vybrala špatnou studni. Nevadí. Přecházím hráz, v dálce vidím člověka na loďce, někde za sebou mám skupinku cyklistů a před sebou dva starší turisty. Jinak nikde nikdo, s nikým jsem se ani nepotkala. Na kraji hráze vidím starý dřevěný chodníček a spontánně se rozhodnu trochu změnit směr cesty. Mířím na SV po lesní cestě k loučce "Studánka", kde se nachází roztomilé jezírko, posed, seník a studánka s dobrou vodou. Hezké místečko. Poté se přede mnou otevírá plocha kolem bývalé Padrtě. Aniž bych to tušila, zasáhla jsem do zóny letošní asanace, takže jsem asi vlezla někam, kam se nemá. Ale bylo to nádherné místo. Vynořil se i můj budoucí cíl - vrch Praha. Cesty byly lemovány starými álejemi platanů a jírovců, na kraji lesa byly matně zřetelné větve nějakého chráněného dubu zaznačeného v mapě. Na paralelní silnici se otáčí policejní auto, kolem projíždí několik vojenských náklaďáků. Ještě to tu žije. Na kraji lesa hledám starou studnu a bývalou osadu "Přední Záběhlá". Jsou tam jakési kamenné zídky a taky krásné narcisky, které mají zmnožené květní části, takže připomínají růže. Jeden sobecky trhám a pak jej dávám na pomník partyzánům. Mé oči se nestačí divit, když vidí lom pod Červeným vrchem, neboť - světe div se - vrch je opravdu červený. Snad nějaké železité sloučeniny? Každopádně svah je růžový a louže mají terakotovou barvu. Tento materiál jsem často viděla jako štěrk na některých lesních cestách.
Kousek za červeným lomem odbočuje lesní cesta údajně na vrch Praha. Ten bych si přála dobýt. Šplhám se tedy do kopce, jenže po nějaké době se cesta dvojí - tohle na mapě není! Bohužel nevsázím na intuici, ale na přibližný údaj z mapy, a tak brzy končím na nějaké mýtině. Podle nosu pak šplhám do míst, kde tuším veliký meteoradar a brzy doopravdy nacházím cestu k němu. Míjím nějaké bývalé objekty armády, je to zvláštní místo. Pod radarem chvíli oddych, rozkládám svou promočenou a roztrhanou mapu a rozmýšlím, coby. "Dochází mi jídlo a výhonky modřínů nezasytí" , říkám si.
Proto scházím do vsi Nepomuk s vidinou obchodu nebo hospody, kde by měli alespoň tatranku. Avšak jedinou očividně otevřenou hospodu tu velkoryse míjím. Musím říct, že jsem měla sto chutí sednout na autobus a vrátit se, ale nakonec jsem ještě jednou vyrazila zpátky do lesa, do kopce, přes bývalou zónu F, a pak nekonečnou lesní "Havelskou" cestou k místu zvanému "Skelná huť". Panuje tam taková melancholická nálada - stojí tu hájenka, ale opuštěná, ohrada, ale bez zvěře. Také se tu nachází krásná vyhlídka na daleká místa a člověk si uvědomí, že je sám v lese. Smrky kolem najednou nečekaně zašumí a z oblohy kape...
Další kroky mě zavedly ke studánce "Pilka." Když jsem tu brala vodu (trošičku smrdí, ale jinak je moc dobrá a sladká), najednou se po celém dni vynořilo sluníčko uprostřed modrých fleků oblohy a prosvítilo mech porůstající půdu. Bylo to nádherné. I tak obyčejná věc člověku dodá sílu. Umyla jsem si nohy s rodícími se puchýři a pokračovala k vodní nádrži "Pilská". Kolem ní pak Prokopskou cestou lesem. Někde tam jsem si chtěla najít nocleh, ale stále jsem nenacházela vhodné místo, až nakonec jsem se vynořila ve vsi Bohutín. Alespoň jsem zašla do místní hospody koupit si vytouženou tatranku - a měli. A co víc, seděla tu u stolu skvělá partička místních - cca 4 muži a 1 žena, + výborná paní vrchní. Hned jsme se dali do řeči, ale oni měli tolik otázek, že jsem na ně nestačila na všechny odpovídat. Že prý odkud jdu a kam a proč neznačím místní cesty a jestli jsem spala sama a jestli jsem se nebála a že jsou tu prý lední medvědi a tuleni na hrázi a že mě klidně hodí do Příbrami a nechají přespat u sebe doba a vůbec, někdy jim musím poslat pohled, protože byli vážně úžasní :) A jeden z nich vypadal jako pan Smoljak, vážně! Ale čas se chýlil a já si chtěla najít ještě jednou nocoviště někde za vsí. Vzala jsem to kolem kostela po hlavní silnici do Lázu a usídlila se na na první pohled docela blbém místě - na dohled od nějaké usedlosti, na doslech od rušné silnice, na kraji temného a blátivého lesa na mokrém mechu mezi vysokými stromy. Opět jsem se stmíváním stavěla stan a opět blbě. Ale tentokrát jsem usnula jako by mě do vody hodili. Jen ve 3:40 mě vzbudil déšť, který se vlekl až do dopoledne.
Ráno jsem vstala až po osmé, sbalila mokrý stan a odkráčela do Lázu, kde jsem doufala v autobus. Musila jsem však z Lázu zase ven, na hlavní cestu, kde se nacházela frekventovanější zastávka autobusu. To byl konec cesty - pak už jen jízda do Příbrami a hned na to autobusem do Prahy.

Proč byl tenhle výlet tak výjimečný?
-Poprvé jsem si zkusila výlet opravdu na vlastní pěst, s plnou polní a na více dní. Poprvé sama ve stanu a na vlastní zodpovědnost

Co mě Brdy naučily?
-Uvědomila jsem si, že musím příště lépe plánovat, abych vyšla s jídlem
-Vyzkoušela jsem si noc o samotě a zjistila, že to zvládnu, aniž bych se počůrala strachy :)
-Vyzkoušela jsem si také, kolik za den ujdu, že s těžkou krosnou dám tak nanejvýš 30 km anebo 40, ale to bych musela vstávat v 6 ráno a mít suché ponožky
-Potřebuji lepší boty. Už nikdy si s sebou nevezmu méně ponožek, než kolik dní má výlet. Už nikdy nebudu dávat tropiko stanu naruby. Už nikdy si nesním většinu zásob první den. Už nikdy nenechám svoje oblečení navlhnout ve stanu. Už nikdy..

Proč mi Brdy tak učarovaly?
Brdy mají v sobě silné kouzlo opuštěnosti a tajemnosti. Místní dlouholetí tuláci určitě vnímají, že zde přibývá poslední dobou turistů, ale i tak je zdejší krajina liduprázdná, jen výjimečně se objeví živáček na obzoru. Odpadky po lidech zůstávají sice skoro všude, ale šlápoty zmizí často po prvním dešti. Místní cesty bývají často dlouhé, rovné a otravné a lesy často jednolité, smrkové a ani ne hezké na pohled. Některá místa připomínají krásy Šumavy, jiná ten nejobyčejnější český les. Přesto jsem si Brdy zamilovala. Nevím proč. Určitě to má co dočinění s jejich historií vojenskou i civilní, s jejich typickým počasím, krajinným rázem a neprozkoumaností a množstvím skrytých staveb a stavbiček, pomníků a studánek. Konec konců jde o rozsáhlé lesní plochy, jaké v ČR nemají příliš obdoby. Možná se mi tu tak líbí proto, že se tu dá tak dobře ztratit.
Brdy se nyní nacházejí v době nikoho. Nedávno vzniklá CHKO se ještě nezažila, nové cesty nejsou vyznačeny. Místní vnímají CHKO různě, stejně jako zrušení vojenských prostorů a zpřístupnění Brd(ů?) veřejnosti. Ani já nevím, jak se k tomu postavit. Jsem však velmi vděčná, že jsem svou první návštěvu Středních Brd mohla uskutečnit v této době. Bojím se totiž, že za pár let bude toto pohoříčko plné turistů a jejich známek pobytu, či bezohledných cyklistů, kteří mnohdy nedovedou krajinu pochopit.
Je mi trochu líto zrušení většiny vojenských prostorů. Když tak čtu zážitky tuláků, kteří se v minulosti náhodou či záměrně ocitli uvnitř zakázaného území, přijde mi škoda, že taková dobrodružství už dneska asi nepůjde zopakovat. Na druhou stranu , sama bych na to neměla ani ždibíček odvahy - vlézt na dopadovou plochu nebo si nechat svištět nad hlavou střely. I tak by ale bylo něco ohromně lákavého na tom, vlézt do lesů, kam se běžně nechodí, pokoušet se nepozorovaně pohybovat terénem a žít tak skrytě, jak to jen jde.

Myslím, že v ČR jsou vpodstatě 3 oblasti, které miluju. Podyjí jako domov, Bílé Karpaty jako nádhernou, oku lahodící krajinu, a Brdy, jako symbol všeho dobrodružného, co v sobě jen člověk může nosit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 19. října 2016 v 18:41 | Reagovat

Šárko, Šárko, voda se nekupuje, i když mineš studánku, o vodu se prosí ve vesnicích, většinou ti dají (a dají ti třeba i vajíčko, když se tváříš hodně prosebně). To tě ve skautu neučili, žebrat o vodu? ;-)
Postupně objevuju tenhle blog a zjistila jsem, že mě tvoje "nezáživné" líčení tvých cest dosti baví. Opět mě překvapila volba stanu, nebyla by celta lehčí? A stáváš vážně zoufale brzy... i když chápu, že pak má člověk ze dne víc, než když si přispí.
Já z Brd znám hlavně Hřebeny a okolí Cukráku, kam mířily mnohé skautské výlety, když jsem byla mladší, do Středních Brd jsem ještě nezavítala. A najednou se mi chce. :-)
Moje milovaná oblast jsou Krkonoše, nejnádhernější kraj, který jsem zatím poznala. Nejsou tak turistické, jak si lidé myslí, když nejdeš na Sněžku nebo do Špindlu. Jsou tam místa, kde nepotkáš nikoho, a místa, kde se ztratíš. Jen ten stan tam asi nepostavíš - příliš málo rovných ploch. ;-)
Při čtení jsem úplně zatoužila taky někam vyrazit - nechtěla bys někdy společnost? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama